V kráse vyšli opět jarní dnové,
Slavík pode květem v písni plá;
Láskou čilá jeho duše hrá,
Zpěv a vůni dýší opět křové.
Plynou mladozvucí potokové;
Dívka u háječku zavznívá;
O čemž pěje duše citlivá?
Snad k ní vanou nebes růžní snové.
V dálku pluje oko s lesinami,
Plesá s křovinečkou v zardění,
S lístkem operleným rosičkami.
A v tom pahorkovém vlnění
Dál se dále zraky mé vlají,
S nebem země kde se líbají.