Aniž se to sladká slova linou,
Co jest mezi náma slyšeti;
Ticho větře, ustaň šuměti,
Slyš, jak city našich srdcí plynou.
Ni jsou záře, co nám k sobě kynou,
Jež tam v západ vidíš mizeti,
Blesky duchů jest tu viděti,
V sebe jak se přemilostně vinou.
Ticho, ticho, ptáčku, zmlkni spíše,
Zastav, světe, času hodiny,
Na prahu tu stojíš duchův říše.
Odlož roucho tkané zemské z látky,
Pohleď v duchů lesklé krajiny,
A již nechoď, k zemi nechoď zpátky.