Zamyšlená sama nyní sedí,
Socha ze živého mramoru;
V líbém neskvěje se hovoru,
Okem polootevřeným hledí.
Umělče sem; čiň dle výpovědi,
Maluj krásy její ve sboru,
V pěkném jak je vidíš výboru,
Samy jak se tobě napovědí.
V jemnou záři čaruj vnadu hmotnou,
Plnou žití, blahé rozkoše,
A přec maluj jako bezživotnou.
Prosbu ale k tobě srdce nese:
Tkaničky té nemiň na soše,
Jak se tlukem srdce milo třese.