Zdálo se, tentokrát že se nám zachovat nebe hodlá, neb po celé dni na nás usmívalo slunce se jasné; jestliže pak blankyt černé mraky pokryly někdy, vzduch příjemně se otřásší bouří blahodárnou
líbeznější vždycky potom jen vůni vydával. Tak počasí vhodného tu já jsem pilně užíval, z rána honem do boží ven chvátaje přírody krásné, někdy i dřív, než ptačátek sbor den se budit jal,
stoupal jsem na malý pahorek v chladné rose ranní, bych pokochal pohledem se na východ slunce velebný. Jak jsem šťasten byl po mezích zelených chodě opět! Znám už všecky je tak, že o každé vím, komu patří,
vím, kde že nejlepší mateří též doušku naleznu. Jindy mě les dumavý v klidné svoje lůno přilákal; dech zatajil jsem oné věčné naslouchaje hymně, již pěje rozložitý tady dub, štíhlá tamo jedle,
slastí hruď mi plníce i posvátnou spolu bázní. Často i nás několik delší podniklo vycházky: hned v ono rozkošné Žerotínovo sídlo památné, tam, kde Komenský svůj „Labyrint“ kdysi v úkrytu básnil,
hned zas k zříceninám hradu Potštýnských kdysi pánů. Když pak jsem na večer v pokojíček svůj se navrátil. rád usedal jsem k svému klavíru a nadšeně hrával skladby našich mistrův i cizích obrů v světě tónů.
Denně hodinky také jsem půl věnoval Karolince, jež nevšedně se důvtipnou osvědčila žačkou. Tak den po dni ubíhal – a rychle ku konci se chýlí prázdnin – rozkošné doby té – první polovička.
Stále život v hospůdce naší bylo zřít pravidelný: den jako den ředitel Šesták se při bulce pohádá s hráči druhými, to poštmistrem zdejším a farářem; denně nových pan soudce pro nás má výbor anekdot,
k nimž též já ze svých zásob připojím něco občas. pan rada Mráz pak poslední slova věrně opáčí. Však nějaká změna přec ve družince naší se udála, jež – neznáma jiným – oku mému nezůstala tajna.
Dvou se našich hostí změna týkala: Rozmara hezký, jindy milovník šprýmu a výborný humorista, zvážněl v poslední době tak, že ho poznati těžko, když pak z myšlének vyruší nenadále ho někdo,
trhne sebou a pokaždé hned jako klouče se zardí; též na paní Sukové poznal jsem já změnu záhy: již krásné se její oko chladně nedívalo na svět, spíš nějakým se bolem zastíralo, často i vlhlo,
když přes okraj žurnálu časem k tomu místu zalétlo, kde krásný statkář pravicí čelo sobě opíral... Stříbrovlasý manžel, jenž klidně na karty se dívá, kdežto mladá jeho choť potají snuje pletky milostné –
théma novel všední, jež mnou již prokleto často, tak se mi teď dralo mocně do péra, že jen s namáháním jsem české obecenstvo také noveletky uchránil.
Cookies on Poetry Cove