Půl roku od té uplynulo chvíle,
co od oltáře odvedl ji sobě.
Ruch města čas jí krátil v zimní době,
teď jaro tráví v rozkošné své ville,
kde dost má všeho, co jen srdce ráčí;
ba kouzelná je malá její říš:
dnes přání pouze projeviti stačí –
a vyplněné spatří zítra již.
A přece, co je štěstí, neví snad
ta bohatá a krásná mladá paní.
Muž její vážen jest a má ji rád –
a přece často, s polibkem když sklání
se k jejím rtíkům, hrůzou zachvěje se
a vidina se před zrakem jí šine.
Ten přelud všude líce svoje siné
jí zjevuje: i v bujném, šumném plese,
když závratný vír tance unáší ji,
i v šerém chrámě před kříže když dřevem
se sklání v pokoře a shýbá šíji,
když na znavená víčka sen se snáší,
i polibkem když slunce stíny plaší
a mladý den se budí ptáčat zpěvem.
Tak přelud ten se stále v duši vkrádá –
a přec, když zmizel, truchlí paní mladá;
vždyť vidinou tou bledá tvář je muže,
jenž první líbal jejich líček růže,
jenž první zasvětil ji v služby nové
té moci, která světu Láskou slove.