Jsem opět sám, je zase ticho kolem... Však jinak bylo ještě před hodinou! Tu s kladívkem muž seděl za tím stolem, a houfy lidí, kteří čpěli špínou,
se do pokoje tlačily a řvaly. Já pohlížel jsem jako člověk cizí, jak za věcí věc dražbou z bytu mizí, ač v těle mi to hrálo všemi svaly,
bych vypráskal tu darebáckou chásku. Než na prsten když došlo rubínový, jenž připomněl mně moji k Hildě lásku a jenž byl prvním dárkem ženichovi,
já nebyl jsem už pánem čivů svých: skok za stůl – pěst jsem na odhadce zdvih’ a kladívko jsem vyrazil mu z dlaně, že čistá cháska couvla polekaně;
pak všecky peníze své, jež mi zbyly, jsem hodil na stůl za prsten mně milý. Mé zlato shrábl odhadce – a brzy lid z bytu prázdného se ztratil drzý.
A když jsem zase sám byl, svědků prost, ta kůra ledová, jež srdce kryla mně dlouhý čas, se rázem prolomila: já na rty přitiskl jsem něžný skvost,
a po čase zas rosou hořké vláhy se oči bděním rudé zakalily, až těžké slzy po tvářích se lily a zapadaly ve vous – šedý záhy.
V tu chvíli byl jsem světu vrácen zas! Moc neznámá mě pudí v život nový a jakýs dobrý duch mne těší slovy: Jsi zachráněn! Jdi, pracuj – ještě čas!“
Cookies on Poetry Cove