Co as je čest, jsem dlouho přemítal, než nadarmo; ač filosofů stero jsem na pomoc bral, v nejistoty šero ni pravdy paprsek mně nesvítal.
Z těch moudrostí, jež napsány jsou o ní, můj úsudek se k oné nejvíc kloní, dle níž je lesklá, překrásná to fráse, již bereme jak čerstvou náprsenku,
jen bychom byli čisti aspoň z venku a jiným snad se zalíbili snáze. Ba, člověk teprv tenkrát šťasten, zcela, když hloupý stud se vytratil mu z těla – – –
Chlad bytu pustého mne vyhnal záhy. Chtě přátelům se četným vyhnouti, já denně nyní z hlučných ulic Prahy jsem ve venkovská prchal zákoutí;
tam v nízkých hospůdkách skryt přede světem, kde sobě sám jsem cele náležel, byl na chvíli jsem šťasten v žití kletém, tam utápěl jsem pamět svou a žel.
Kdys vedla z toulky každodenní cesta mne zastrčenou, starou částí města. Zvuk kytary a houslí vřeštivých, směs různých hlasů, rozpustilý smích,
jež z blízké krčmy zalétly mi v sluch, mé kroky náhle stavily. Ví Bůh, co tenkrát v duši mé se dálo as! Zpit kouzlem lahodné té letní noci
jsem na celém se těle náhle třás’, až podlehl jsem démonické moci a nesměle jsem vkročil v doupě hříchu – – – Tak bylo tenkrát; nyní bez ostychu
v ně vstupuji – a v svůj se vracím byt, když zem už dávno líbá slunka svit. Ba, člověk teprv tenkrát šťasten zcela, když hloupý stud se vytratil mu z těla!
Cookies on Poetry Cove