Noc zastřela mé smysly dlouhá, hrozná, v niž děsili mne stále snové krutí; však děsnější z nich bylo procitnutí! Jak zachvěje se chodec, který pozná,
že v močál svedlo světélko jej klamné, tak hrůza nesmírná se zmocnila mne, když poznal jsem, že lásky bludičkou jsem do bahna byl zaveden a kalu.
Dnes nalezl jsem knihu maličkou – to Hildin denník; ó, jak bez obalu v ní zpovídá se nestoudná ta žena, jež strhla do bláta čest mého jména!
Krev stoupala mi v hlavě, váznul dech, když četl jsem, že nejvíc ze všech lidí, jež v žití poznala, mne nenávidí; ten lehkověrný, hloupý, sprostý Čech
jí přišel vhod, máť slušné postavení, jež dovolí jí žíti v přepychu; tak výhodných je málo ženichů, již neptají se na výbavu, jmění,
a zaplatí své tchyně dluhy značné; též obavati se jí třeba není, že manželství co v žití jejím změní, že poroba snad nyní se jí začne,
spíš teprve teď volnost nastane jí, však dobře ví, jak ostrou zbraní jest proud horkých slz a přetvářka a lest – a dobrým pláštěm bude manžel její,
by ještě volněji než dříve snad své staré ctitele si mohla zvát... Ne – nemohl jsem hnusem čísti déle, co mrzkosti tu vyzrazeno suše.
Jak možno jen, by ve spanilém těle tak byla bídná, nízká, černá duše?!
Cookies on Poetry Cove