Dnes péro smáčím v srdce svého krvi, jež zkrvavělým spárem mrzký vrah mně rozdrásal a patou zdeptal v prach. Proč ještě žiju dál? Proč pohled prvý
v tu tvář, v níž klam a přetvářka a lež, mně vzal jen rozum – proč ne život též?! Však ztiš se, mysli, ňadro, přestaň stenat, ať ruka moje na památku věčnou
můž’ chvějnými zde rysy zaznamenat mou potupu a hanbu nekonečnou... Již od rána jsem nikde neměl stání; snad vinno tím to bezejmenné psaní,
tón jeho příkrý, posměšná ta slova, jež vracela se v mysl stále znova. Dřív o hodinu, než můj zvyk je denní, jsem spěchal domů z dusné kanceláře
a v nevysvětlitelném rozčilení mně srdce bušilo a plály tváře; hnán divnou tuchou pádím po schodech a znaven, stěží popadaje dech
se vrhám v první dvéře... Výkřik trojí se rozlehl v tu chvíli po pokoji. Mně všecka k srdci srazila se krev, strop na mne řítil se, co v témže čase
mně pod nohama půda ztrácela se. Ó bože, jaký hrozný – hrozný zjev! Tam v šerém koutku na pohovce seděl muž neznámý a k němu přitulena
má mladá, bídná – polonahá žena... Sval všeliký mně službu vypověděl, že bez hnutí jsem stál jak z kamene. Mé ztrnulosti užil bídník mladý
a skokem s okna prchl do zahrady; však žena nestoudná, jíž s ramene se smekl šat, se na kolena vrhla a zdvihla ruce sepiaté... Tak sdrhla
mně hrdlo bolest palčivá, ni hlas že z něho nevyšel; než ihned zas mnou zalomcoval vztek, já necítil jsem sebe již, když náhle ze všech sil
teď odstrčil jsem bídnou onu ženu, že hlavou padla na protější stěnu. Již k nové jsem zas ruku zdvíhal ráně, leč napřažená paže sklesla maně,
zrak od bídnice hned se jinam točí, ret šeptá: „Neznám tebe – jdi mi s očí!“ Pak stál jsem mlčky s tváří zachmuřenou, až ta, jež mou se jmenovala ženou,
se zdvihla se země – květ uvadlý. A když už dvéře za ní zapadly, pad’ na pohovku jsem a jako dítě jsem rozplakal se hořce – křečovitě...
Cookies on Poetry Cove