V mém nitru bouří žhavé peklo muk – – –
„Jsi, hochu, zaslepen jak mladý kluk,
jenž po prvé se napil z lásky číše
a milostné jen verše všude píše.
Ty nezříš červa, jenž se v růži kryje,
a neslyšíš, jak jedovatá zmije
ti syčí na blízku – vždy blíž a blíž...
Spíš, brachu, tvrdě; kdy se probudíš?“
List takový mne došel bez podpisu
a pochyb červa nasadil mi v duši.
Kdo jest, kdož klid můj z nenadání ruší?
Zda přítel to či člověk, z jehož rysů
se škodolibost na mne drze chechce,
či nevčasný to žert je naposled?
Tak přemítám; než mrak, jenž zkalil hled,
se přece nijak rozplynouti nechce,
spíš roste ještě, podobu svou mění,
až příšerná je nyní z něho saň,
jež na mne zuby jedu plné cení
a syčí posměšně: Nuž, braň se, braň!
Pryč, přelude! Což rozum snad mne míjí?
Snad jsem již uštknut jedovatou zmijí
a v hrozné horečce má hlava šílí?!
Ach, jaký jsem to bloud byl pošetilý,
že podlehl jsem smyslů mámení!
Ten, bezbranného v bezejmenném listě
kdo napadá, sám bídákem jest jistě!
Hle, jak ten list se svíjí v plameni...