Mně z domova psal bratr po čase:
„V den tvého sňatku utopila se
blíž přívozu neť kmotra Blahoslava.“
Tou zprávou se mi zatočila hlava –
má Carmen mrtva! Carmen, Carmen moje!
V tu chvíli vešla Hilda do pokoje.
Tak byl jsem dojat, na otázky její
že odpovídal jsem vždy zmateněji,
až posléz Hilda psaní přečetla si,
jež z rukou chvějících se vypadlo;
já tušil jsem, že v duši její asi
zlá vášeň vbodla svoje žihadlo.
Ba příliš dobře tušil jsem; v mé nebe
se záhy vplížil nevítaný host,
muk sterých strůjce, děsná žárlivost,
jež srdce rve ti v kusy, krev tvou střebe,
zří stíny tam, kde jiní světlo vidí,
a krvelačné šelmy tvoří z lidí.
Zlý onen démon, vrah ten lásky starý
mou Hildu uchvátil v své drsné spáry,
že v krátkém čase změnila se zcela.
Kam přítulnost se její něžná děla?
Chlad ledový hned vane z její řeči,
hned vášnivý z ní, divý sálá plam,
a její hled, v němž přetvářka a klam,
jen o bezmezné nedůvěře svědčí.
Vše věrně jsem jí vyznal – marno všecko!
Dál nevěří jak tvrdošíjné děcko!