Konec je mých muk – já našel jsem ji zase! Sotva kancelářská práce skončila se, za město jsem chvátal po svém obyčeji zbožňovanou dívkou v myšlenkách se bavě,
když jsem náhle vzdušnou postavu zřel její; z krámu jakéhosi vycházela právě a jak zavřít chtěla dvéře, na jich klice uvázla a z ruky upustila knihu.
Skokem byl jsem u ní, knížku v okamihu zdvihl jsem a krev se vehnala mi v líce, když jsem s úklonem ji vracel ručce malé. I jí setkání to naše nenadálé
zbarvilo líc nachem, s jejích kyprých rtíků splynula pak tiše krátká slova díků. V chvíli tu mi bylo, s vrcholu jak slasti střemhlav bych se řítil děsné do propasti,
ach, vždyť – německá jí slova se rtů zněla! Ale hvězda, která svítila jí v oku, rázem zaplašila všecky chmury s čela. Nevím, jak se stalo: po jejím pak boku
šel jsem Prahou – kudy, hlava moje neví; kráčel jsem jak ve snách vedle sladké děvy, opájeje sluch svůj hudbou její řeči, až jsme u cíle se octli svojí dráhy,
v tichém, poetickém koutku staré Prahy, o minulosti jenž její slavné svědčí. Dosud cítím slast, jež projela mi tělo, srdce k rychlejšímu popohnala tluku,
když mi při rozchodu měkkou svoji ruku podávala; v sluchu dlouho-li mi znělo každé její slovo, rozkoš nepoznanou jako z rajských luhů melodie sladká
budila v mém nitru slovíčka dvě krátká, která zašeptala v posled: „Na shledanou!“
Cookies on Poetry Cove