Kde můj dávný klid ? Kde chuť a láska k práci?
Jedna myšlenka jen plní moji duši;
odežeň ji třeba, vždy se znovu vrací,
v rozpálené skráně mocným křídlem buší,
vzdechy na rty, rosu ve zrak loudí snivý
a sen s těžkých víček plaší konejšivý.
Jako růžolící na blankytě zoře
kráska neznámá mně v temno duše svitla,
meteorem jasným vzplála a se kmitla,
zazářila – zhasla, zapadla kams v moře.
Darmo celé dni teď bloudím ulicemi,
sady, alejemi, procházkami všemi, –
nikde po ní stopy; jenom v mysli mojí
vidinou se vznáší zářnou, nedostižnou,
po níž srdce zmírá v toužném nepokoji.
Chtěl bych vládnout štětcem, abych rukou svižnou
zachytil ty sladké, něhyplné rysy
tváře andělské, jak vtiskly se mi v duši,
postať rajských vděků, jaké Olymp kdysi
žasnoucímu zraku zjevil na Venuši;
chtěl bych býti lunou, která s modré výše
do panenské její ložnice se dívá,
rouškou, která její bujná ňadra skrývá,
vzduchem chtěl bych býti, který ona dýše...