Ó, drahý Mistře, na Tvé božské skráně
žák vděčný klade prostý vínek ten;
je z chudobek jen skromných upleten,
jak rodí je ty naše české stráně.
Vím, tyto kvítky že neujdou haně,
smích útrpný snad leckde vzbudí jen;
buď jakkoli, – já budu spokojen,
když vlídné zraky Tvoje padnou na ně.
Ty’s ukázal nám, Mistře, Svými díly,
čím pradědové naši světu byli;
kdo ještě nevěří, že nezahynem?
Víc, nežli tyto chabé verše, platí,
že Tobě žehná naše země máti
a plesá nad svým zdárným, velkým synem!