Zas stojím u rakve – a nemám slz už ani;
v mých ňadrech pusto jest a pusto v mojí hlavě,
jen vím, že divoce mi tepna buší v skráni,
a kdyby nezaštkal kdos vedle mne teď právě,
já myslil bych, že sním – – –
Že matička má mrtva? – Lež to bídná, bídná!
Kdo odvahu máš, ještě opakuj to znova!
Tvář matičky mé drahé usměvavá, vlídná –
a ta zde přísná, chladná, jako mramorová –
To není ona – ne!
A přece jest! Neb hle, kdo kolem rakve kvílí,
jsou moji bratři rodní! – Ha, již víko nesou!
Krev srazila se k srdci, – srdce mře a šílí –
a v oku ani slzy, jen se brvy třesou – –
O, matko, matičko!