Zas krutá rána – pádná, nenadálá!
Už zdá se, že chce zkoušeti nás osud,
zda nevyschly slz prameny nám dosud
a cit-li ještě z našich duší sálá;
blesk stíhá blesk – dub za dubem se kácí,
my hrobníků jen smutnou máme práci.
Zas jadrný kmen padl, který léta
se bouřím smál a hrdě tyčil témě,
jejž marně z lůna vyvrátiti země
se namáhala dřevorubců četa;
až boží posel přišel z mračen davu,
pak teprve svou sivou sklonil hlavu.
Zda zatřásl pád jeho trpaslíky,
již ostří seker vtínali mu v tělo,
a když mu nad tím srdce krvácelo,
svůj slavili čin divošskými křiky?!
Či nad rovem-li čerstvým ještě křiví
v smích cynický ret proroci ti lživí?!
Buď jakkoli, – Ty, drahý nebožtíku,
jsi šťasten ve Svém nekonečném míru,
kam nedoléhá z planých hesel víru
ni ohlas vřavy nedospělých šiků,
že nevidíš, jak zloba slinou kálí
ty Tvé i naše zářné ideály! –