Kdykoli domů jsem vracel se z dáli,
vždycky mně tatíček spěchával vstříc,
ach, – a teď tatíčka z domu nám vzali,
hlas jeho milý mne nevítá víc;
v maličké zahrádce – můj milý Bože! –
hlavě té předrahé ustlali lože.
Jak se Ti, tatíčku, jak se Ti dřímá
pod svěžím břečťanem? – pověz přec nám!
Chtěl bych Tě vyhrabat rukama svýma,
na Tvoje místo se položit sám;
bez Tebe siroty bloudíme světem – –
Tatíčku, tatíčku, vrať se k Svým dětem!