Zlá, nelítostná, neúprosná smrti,
což ještě dosti nebylo tvých ran?!
Tvé střely stromy nejvyšší nám drtí –
teď nejdražší nám padl velikán.
Ta žalná zvěst se uraganem řítí
a kinžalem teď vniká v srdce všech;
již tedy nutno tomu uvěřiti,
že mrtev – mrtev Čech – – –
Když volební se rozzuřila vřava,
v níž bratr bratra rdousí ze všech sil,
ta jeho drahá sklonila se hlava –
tak tiše odešel, jak tiše žil.
Kdo slyšel sestry bolné zaúpění,
když bratr – věštec naposledy vzdech’?
O, tecte, slzy! Plakat hanbou není,
vždyť umřel velký Čech!
Je doba těžká, různá cizí hesla
vzduch otravují našich českých niv
a v posměch vnuků nejedna věc klesla,
jež dědům jejich svatá byla dřív.
Však zmlkněte již, ústa rozechvěná,
již dosti nářků, všedních řečí těch!
Zde leží věštec – před ním na kolena!
Kdy přijde taký Čech? – – –