V nocech smutných, temných, bouřlivých,
déšť kdy zemi bičoval či sníh,
nejvíc, matičko, jsi plakávala
pro ty, které příkrá, tvrdá skála
ve svém lůně chladném, tichém kryje;
ach, a teď i nad Tvým rovem již
v nahých větvích sever lká a vyje – –
Matičko má, Ty ho neslyšíš?
A jak sever kvílí ve stromech,
také pod nimi jen pláč a vzdech –
to Tvé děti lkají osiřelé.
Jeseň mlhu po hřbitově stele,
po větvích ji rozvěšuje stromů,
v šedý její závoj halí kříž.
Matičko, ach, pojď už s námi domů! –
Běda, běda, Ty nás neslyšíš!