Dvé věží měl chrám české Poesie, dvé mohutných a nebetyčných věží, v něž nejraději „boží posel“ bije, když bouřní oři letí bez otěží.
Tak z nenadání z čista jasna též sjel s mraků blesk a srazil jednu věž. A ku podivu! Bez družky jak její by nebylo jí lze tu státi dál,
věž druhá hynula vždy patrněji, z ní kvádr za kvádrem se rozpadal, až hodina jí zkázy uhodila a tiše sesula se v rozvaliny.
Stál národ ohromen; i ti, kdož sliny dřív na ně metali, tou zkázou díla, jež marně u nás hledalo by soka, jsou zdrceni, ba nejednomu z těch,
jimž bledé záští otrávilo dech, i slza lítosti teď tryskne z oka. Dřív Svatopluk, – teď velký Jaroslav tam odešli, kam pro své vidiny
si zalétali, však ni jediný již nevrátí se v lidí všedních dav. Chrám Poesie stojí osiřelý. Kdo srdce v těle má, což každý želí
té zkázy jeho obrovitých věží! Kam zrak se šine, na všem smutek leží, ret každý jak by šeptati se zdál: Ó, jak jen, Bože, jak jen bude dál? – –
Je smutno – smutno – – Háje oněměly, v nich navždy zmlkla píseň filomely. Vzdech z ňader dere se, duch náš je mdlý, jak pavučiny by jej opředly,
co rosy napadlo již z našich očí, nám přetěžké se stíny v duši stelou. Jak bude dál? S tou otázkou se točí druh ke druhu, však pouze zkamenělou
zří sfingy tvář – a nikde odpovědi – – – Než nezoufejme! Chrám i beze věží stát bude dál! Ač Poesie kněží nám umlkli, ač stínové jich bledí
se procházejí edenem, – jich duch je s námi tuto, na domácí půdě, a poesie kvítku, byť i chudě teď zkvétal, nedá uvadnouti Bůh!
Cookies on Poetry Cove