Marně Lenka kovářova pokusy dnes mnohé činí, k řeči přimět přítelkyni; Bětuška dnes ani slova
neslyší, cos jiného jí plní mysl: ach, vždyť skrývá zase pod zástěrkou svojí lístek, jehož slova tklivá
neustále v sluch jí zvoní. Hofmann jí v tom píše listě, nadarmo jak toužil po ní; čekal prý, že přijde jistě,
myslilť bloud, že první žena, ku které svou přilnul duší, srdcem je mu nakloněna. – Jak se zklamal! – Sotva tuší
Bětuška, jak těžkou ranou duši jeho rozervanou zranila. Co dál mu zbude? Z městečka, kde mu tak záhy
zvadl lásky kvítek drahý, odejde; však vždy a všude rád si bude vzpomínati na chvilku, kdy vášní zmámen
kyprých jejích rtíků plamen cítil na svém retu pláti... „Má mne rád!“ v svém nitru skrytě zajásalo šťastné dítě –
a v tu chvíli zdálo se jí, jakoby těch strojů řad hovořil k ní veseleji, volal, jásal: Má tě rád! –
Neklamal se Hofmann: dosti záhy došel cíle zoufalým svým listem. Lahodný byl večer letní vlahý, komárů rej ve vzduchu již čistém
ustával, jen s polí, která voní, zněla cvrčků píseň monotonní. Letní večer – klidu sladká chvíle poslední kdy krůpěj potu stírá
člověk s čela po skončeném díle, dokořán svá okna otevírá a vzduch svěží plným douškem pije; vlahý večer – chvilka milujících,
kterým oheň v srdci plá i v lících, chvilka, z které sálá poesie, něha, touha, láska, smyslnost. – – Přes dřevěný, starý, sešlý most,
který k parku továrnímu vede, postava se kmitla mladé ženy, dveřmi, které zpola otevřeny, proklouzla, jen šaty její bledé
míhají se chvilku v hustém šeru, víc a víc se zraku ztrácejí, až zanikly v dlouhé aleji. – – – Brzy sličnou topičovu dceru
v temném, svůdném loubí jasmínovém pevně Hofmann držel v objetí; každým polibkem lhal, každým slovem lásku nevinnému dítěti,
bez vlády jež v náruč jemu padlo poupě zlomené, jež zvolna vadlo. – – – Časem v houští probouzel se hmyz, tlumený když a přec pronikavý
ston se v loubí ozval; řekl bys, že tam jestřáb holubičku dáví. – – – Byla hluboká noc, tichá, tmavá, Bětuška když z parku vyšla zas;
chůze její těžká, vrávoravá, zcuchaný a rozpoutaný vlas změnily ji, že bys v ní teď stíží topičovu dceru poznal hezkou.
Jako přízrak, jako stín se plíží podél řeky vinoucí se stezkou, nedbá, že jí rosa šaty třísní, ba snad ani neslyší, jak vřele
slavík v houštině kdes osamělé milostnou se rozklokotal písní, že až nitro zachvívá se v hloubi; co jí život, co jí celý svět,
před chvilkou když v jasmínovém loubí opadal jí nevinnosti květ. – – – Doma matka vítala ji slovy; „Kdyby tě tak, dítě, tatík zřel!
Štěstí, že dnes noční službu měl; běda ti však, jestliže se doví, žes tak dlouho toulala se venku!“ Bětuška se mlčky ve přístěnku
ztratila. Sen brzy lokty svými objal dívku k smrti unavenou, barvami jí líčil růžovými, že je šťastnou Hofmannovou ženou,
v drahého že muže kadeřích probírá se a že sedí v oné besídce zas jasmínové, vonné, v níž ji schvátil lásky sladký hřích – – –
Od té doby topičova dcera, když měl noční službu otec její, zabloudila často za večera k továrnímu parku do alejí.
Aby pak se Lenky kovářovy zbavila, jež prohledla by jistě brzy její poměr k Hofmannovi, dána práce na jiném jí místě,
v motárně, kde lepší vzduch též vane. Paní Kateřina již se ani chvíle dočkat nemůže, kdy stane Bětuška se účetního paní.
A že se jí stane, pevně věří; však si vždycky myslila, že kyne lepší osud její hezké dceři; z nejedné-li dělnice již jiné
dáma bohatá a vznešená se mohla státi, proč by toto štěstí nemohlo též její dceři zkvésti, jíž se málokterá rovná v kráse?!
Manželu však paní Kateřina dosud tají lásku Bětuščinu; bojí se ho, toho podivína, aby nerozvážného se činu
nedopustil. Nikdy nedal mnoho na tu panskou přízeň Kovařík, – a tak by se jistě strhl křik, kdyby snad se nepřipraven toho
dověděl, že jeho dcera milá panským slibům lehce uvěřila. Což to bude překvapení pěkné, až mu Hofmann o Bětušku řekne!
Cookies on Poetry Cove