Přišla sobota a dělnic dav před písárnou čekal na výplatu. Ve směsici různovlasých hlav, v pestré směsi loktušek a šatů
topičovu poznáš rusovlásku, jako pozná oko tvoje z jara v mladé trávě skromnou sedmikrásku, Z daleka ji Kulhánková stará,
která slouží pánům z kanceláře, zočila a hned se těsně za ní postavila, sáhla do kapsáře, Bětušce pak tajně jakés psaní
tisknouc v ruku chtěla couvnout zase. Polekaná dívka ohledla se, když však zřela starou Kulhánkovou, jejíž oči jen se usmívaly,
zarděla se – a již lístek malý rychle zmizel pod zástěrkou novou. – – – Paní Kateřina při večeři nemohla se vynadivit dceři,
kde jen vzala tolik veselosti; vždyť pak věru za posledních dní nebylo již ani řeči s ní – a dnes řečí má i smíchu dosti.
Muž jí podal vysvětlení záhy: „Inu, je to přec jen pocit blahý, když má člověk hodné, zdárné děti; dnes ti mohu, matko, pověděti,
Bětušce jak naší štěstí svědčí: v továrně je teprve čas krátký a již za čtrnáct dní o dvě zlatky bude mzdu mít ode dneška větší
nežli mnohá, jež tam léta tráví. Od účetního, jenž u nás včera ve strojovně byl, mám tyto zprávy.“ Kdyby tušil, proč že jeho dcera
veselá tak, mluvná, usměvavá! Kdyby zřel ji, kterak ve chvíli tu na komoře při kahánku kmitu nad lístek se kloní její hlava,
který dříve za ňadry byl skryt! Páchne sic ten lístek němčinou, ale mocný z něho sálá cit, který rázem dívku nevinnou
opojil; vždyť účetní v něm mladý klenotem svým drahým jmenuje ji, který mu je světa nad poklady, po němž prý však vzdychá v beznaději
ach, vždyť teprv nyní plně cítí, kterak byl k ní nevýslovně smělý; může-li mu jenom odpustiti? Kdyby věděla, jak toho želí,
jak to všecku mysl jeho kruší, kolikrát už odprosil ji v duši, nemohla by se naň hněvat ani. Jediné má nyní pouze přání:
aby sama ústa její malá odpuštění jemu zvěstovala; proto v posled vyzývá ji list, aby na důkaz, že v srdce její
nevkradla se k němu nenávist, zítra večer přišla do alejí. které přímo od továrny vedou k „zámečku“, v němž byty úředníků.
Dívce přeletěl nach tváří bledou a již tiskla ke žhavému rtíku lístek od toho, jenž v jejím nitru vzbudil city nepoznané dříve.
Tu noc opět pozdě – teprv k jitru – k dívce sny se snesly konejšivé... Příroda se k dnešní neděli vyšňořila svými šperky všemi:
pěvců pernatých sbor veselý dávno ze snů sladkých vzbudil zemi, jež si ve své bujné, vonné vlasy drahocenných perel šňůry vplítá
a když v slunci vidí svoje krásy, usmívá se mocnou slastí zpita, a jak dychne, všecko vůkol voní; starý dub, jenž probudil se právě,
po očku jen toužně šilhá po ní; větříček, jenž dosud ležel v trávě, vida jeho roztoužený hled křídly zatřepal a dal se v let
na kraj lesa, kde se k bříze bílé přitočil a cos jí pošeptal, sousedka to zvěděla též chvíle – a již v brzku celý les se dal
do smíchu, že dub se láskou trápí; stráň i skála, háj i širá niva, přísný bor i říčka skotačivá – vše se směje, vše se v slunci stápí.
Bětuška den protrávila celý na zahrádce, kde se kvítkům svým, které nejlépe jí rozuměly, svěřovala se svým tajemstvím.
Kam dnes hledne, všude lásku tuší: o ní motýl sní, jenž na keři usadil se, pro ni hašteří dvé se pěnkav na vysoké hruši,
láskou moucha bzučí v přeletu, láska dýše všude ze květů, z růže jako z chudé sedmikrásky, ba i vánek šeptá její zkazky.
Večerní se k zemi snáší chlad na kraj ztichlý, jenž už leží v stíně, ale dosud pln je sladkých vnad. Mocná touha v srdci Bětuščině
ozvala se. – – – Zadními teď vrátky vykradla se dívka ze zahrádky, k továrně se dala bezděky; odlehlými kvapí uličkami,
kde jí lidé nejméně jsou známi a hle! teď už stojí u řeky, za níž park jí přívětivě kyne. Toužně její zraky zaletěly
za řeku, kde aleje se tměly, nejedno kde skryto loubí stinné; v jednom snad jí Hofmann očekává. – Myšlénka ta krev jí hnala v líce.
že až se jí zatočila hlava. Jak je šťastna! Nepřeje si více, nežli aby muži milenému v náruč mohla klesnout, říci jemu,
jak si váží ho, jak má jej ráda, kterak na něj myslí dnem i nocí, jak i ve snu v duši se jí vkrádá. – – A již jakous tajnou hnána mocí
na most vkročila, – však v téže chvíli stanula. Cos ptalo se jí, ví-li, proč as Hofmann do parku ji zve? Má-li rád ji, jak v svém listě píše,
proč že sám jí nevyhledá spíše? Či snad stydí za city se své? – A již, jako by tím byla jista, zachvěla se, ruku k srdci tiskla
bušícímu, z oka slza tryskla; smutně dívka od toho se místa. milenci kde v náruč klesnout chtěla, volným krokem domů navracela...
Cookies on Poetry Cove