V továrně bys hledal změny marně: od časného rána do večera četné stroje hrčí jednotvárně, nad nimi se míhá paže sterá,
o práci jež se strojem se dělí; kovových těch pracovníků zpěv tlumí hovor pracujících děv, že se zdá ti, jak by sbor jich celý
strojem byl, jenž němě koná práci; nepřehledná síň se všecka ztrácí v mračnech prachu, který vzduchem lítá. Jenom s Bětuškou se stala změna:
veselá dřív, usměvavá, hbitá, – smutná teď a stále zamyšlena hlavičku svou rusou k ňadrům kloní. Marně Lenka starostlivá o ni
po příčinách změny té se pídí; tuší sic, že její srdce asi o své právo na lásku se hlásí, ale kdože byl by z mladých lidí
cílem její touhy, marně hádá; o Bětušky každém kroku ví, také ví, že s hochy právě ráda přítelkyně její nemluví.
Pouze dozorce, to tajno není, na dívčině srdéčku co hlodá, proto často drzý zrak svůj vbodá v její líčko, až se zarumění,
potom ušklíbne se jako ďas. Bětuška se, chudák, vzpomínání na Hofmanna živou mocí brání, ale darmo; vždycky znova zas
myšlénka, již zahnala, té chvíle v mysl se jí vtírá zarputile. Ó, jak by se hněvala naň ráda! Jak byl smělým k ní, jej v duchu kárá!
Marno vše: hněv mizí jako pára, za něj láska v srdce se jí vkrádá... Tři dni účetního neviděla, krátké tři dni – pro ni věčnost celá!
Dříve vídala jej častěji, téměř vždycky, šla-li z práce domů; a teď tři již dlouhé dni jsou tomu, co ho nezří! Vyhýbá se jí?
Či snad stůně? – Nedej, Bože milý! – Divný jakýs, nevýslovný strach sevřel prsa jí a hrdlo stáh’, oči se jí slzou zakalily,
maně k srdci bušícímu sáhla. Bála se ho – a přec po něm práhla.
Cookies on Poetry Cove