Milý příteli! Vím, hřích že páši, bráním se však marně; musím zas aspoň listem navštíviti Vás. Minulo čtvrt roku, co jsem Vaši
drahou ruku tiskla naposled. Darmo tenkrát svoje rozechvění skrýval jste; Váš zamlžený hled prozradil, že lhostejno Vám není,
na vždy že se rozloučíme – – – Na vždy? Ne – toť nemožno! Bůh nechce přece, bych se dopustila sebevraždy – – – Podivno, že bezděky teď k řece
často zamíří můj bludný krok; a když se tak s břehu dívám dolů, myslívám si často, smělý skok že by rázem všech mne zbavil bolů...
Sama tomu nechci věřit ani, přes tři měsíce že jsem už – „paní“. Paní! Co v tom slově ironie! Bezmocnou jsem služkou chtíčů hrubých
tyrana, jenž z mého žalu tyje – – Onen muž pak drahý, kterému bych v oběť byla všecko dala ráda, je tak vzdálen, přes hory a doly,
netuší, jak srdce moje bolí, v oko že se často slza vkrádá – – – Útěchou mi jedinou v mém hoři, že mne máte – nač to zapírat? –
že mne máte přece trochu rád. Byť i někdy nezměrnými moři osudu nás odloučila zloba, přece, bolestí ač byla matkou,
upomínkou zůstane mi sladkou mého s Vámi rozloučení doba. Ach, vždyť dobře vím, že tentokrát přetvářka Vám špatně povedla se;
slza v oku Vašem, tíseň v hlase děly mi: Hle, má tě, má tě rád! – Teskno je mi, teskno – – – Kdyže zas uvidím svůj rodný koutek as?!
Srdce moje touhou po něm hyne, cizinou mně každé místo jiné, nejvíce pak – Bože polituj! – cizinou mně nový domov můj – – –
Zahynout-li žalem nemám záhy, třeba je mně potěšného slova; slitujte se, příteli můj drahý, nad tou, která Vás jen v srdci chová! – –
Cookies on Poetry Cove