Jsem k smrti smutna, všecko truchlit zdá se, je smutek na všem, kam se podívám; jsem ubohá – a přece šťastna zase, vždyť přišel jste – ó díky, díky Vám!
Tož pravda přec, že byl jste nemocen; jsouť tváře Vaše víc než jindy bledy a dosud jeví churavosti sledy. Ó, kdybyste v mou duši viděl jen,
jak výčitky ji hrozná kruší tíž, jež plaší každou myšlenku z ní jinou: že pouze mou jste onemocněl vinou! Však výčitky jsou málo platný již – –
Mne roztřásla v tom okamžiku zima, když do dveří jste vkročil, před očima se zatmělo mi náhle. Brzy však můj zmizel strach a zjasnil můj se zrak,
když slyšela jsem hlas Váš melodický, jenž zněl tak měkce, jako zníval vždycky, a chvěl se lehounce, když letmo, plaše jsem pohlédla v to dobré oko Vaše,
v němž po nějakém hněvu ani stopy. Ta hodina, jíž jsem se obávala, mně uplynula jako chvilka malá, já čekala jsem s bázní, kdy zas chopí
se Vaše ruka klobouku. Než čas jak tentokrát by nebyl naším pánem, my mnohým ještě hudby velikánem jsme kochali se dále. Posléz hlas
mé matinky nás vzbudil z opojení, nás žertem na to upozorňující, že do noci prý daleko již není. V tu chvíli děsná bledost Vašich lící
mne polekala. Když jste za chvilenku mne ruku svoji podal odcházeje, já cítila jsem, kterak se Vám chvěje, a když pak za Vámi jsem vyšla, venku
se náhle lístek octl v mojí dlani. Což nemohla jsem se pak dočkat ani, bych sama již v svém byla pokojíčku, bych zavřela se, rozžala si svíčku
a zvěděla, co Váš mi nese list! Teď vím to již – a přece stále znova jej otvírám, vždy znovu musím číst ta jeho, byť i soudila mne, slova.
List osudný však nejen vábí hled, já vášnivě naň také tisknu ret. Proč líbám jej? Vždyť přece bez lítosti soud vyřkl nade mnou! Vždyť jsem prý dítě
a cit, jenž ve mně zaplál okamžitě, já mylně zvu prý láskou! Zřejmo dosti, že dopis Váš tak chtěl mne zahanbit, – a já jej líbám! – Po krátkém dnes čase
svá slova musím opakovat zase: Ne, nejsem dítě! Vřelý je můj cit, je plamen to, ne pouhá jiskra malá, jež zapadne a zhasne, sotva vzplála.
Však nejvíc ve Vašem mne bolí listě, co na posledním uvedeno místě. Mám věrna být prý muži, jehož tvář jsem v životě svém zřela dvakrát asi,
mám vedle něho kleknout před oltář a připoutat se k němu pro vše časy – a to jen proto, v rozmaru že chvíli kdys rodiče své děti zasnoubili!
Kdo ptát se bude dívky na souhlas? Jen na trh s ní jak s bídnou otrokyní! Zvyk zmůže vše; co protivno jí nyní, snad milé bude za krátký jí čas – – –
Ne, nejsem jako jiných dívek davy, jimž ani pouta lásky nejsou svata, jež slyší jen, co chladný rozum praví, a v otroctví jdou rády za kus zlata!
Já nestanu se loutkou vůle cizí! Ač proto někdy sama půjdu světem, má láska k Vám přec nikdy nevymizí, ji vyznám také ještě mroucím retem –
Cookies on Poetry Cove