Když slunce skryje ohnivé své střely a večerní se šero stele plání, mnich bledý okno otvírá své cely, by slyšel z dáli žabí skřehotání.
Ta divná hudba pokaždé jej vzruší a vzpomínek mu roje sype v duši. V svém rodném kraji ocitne se letem, je bezstarostným, malým pacholetem,
zří šerou jizbu, začazený krb, zří na vršíčku kostelíček malý i vlídnou náves, na níž lípy stály, však nejvíc jeho oko rybník vábí,
v němž shlížejí se řady starých vrb; tam strávil denně mnohou, mnohou chvíli a nedbal, že se večer k zemi chýlí, – tak dojímal ho sladký koncert žabí.
A míjel čas – – – Hoch do velkého města byl odstěhován, do latinských škol by chodil tam. To krušná byla cesta; měl slzy v očích, v srdci těžký bol!
A poprvé když přišel na prázdniny, hoch plakal zas, však tenkrát velkým blahem; byl šťasten, že je v rodišti svém drahém. O, jak si vážil zlaté domoviny!
Dům zběhal celý, stodolu i stáj a sad i palouk, odtud spěchal v háj, a když se stíny stromů prodloužily, šel k starým známým na rybníka hráze;
o, jak byl šťasten, jak mu bylo blaze, když uslyšel žab skřehot – pozdrav milý! – Let osm prošlo – v žití změna mnohá; však hochova jak dříve mysl mladá
vždy k známé hrázi spěla, rovněž ráda tam nyní chvátá jinochova noha. Než nevábí ho již jen žabí zvuky – tam našel srdce, které vstříc mu bilo,
a bojácné kde slovo nestačilo, tam tlumočníkem vřelý stisk byl ruky. Co den se scházel s dívkou v těchto místech, tak okouzlen byl jejím černým okem,
že nezřel, jak se zeleň ztrácí v listech a jak se jeseň rychlým blíží krokem – Však náhle po dva dni jí marně čekal – o, jak se v trapné nejistotě lekal!
Vnitř vrby shnilé třetího pak dne list našel, v němž ta stručná slova stála: „Buď navždy s Bohem! Otec nutí mne, bych za souseda statkáře se vdala – –“
Co dál se stalo, možná říci krátce: hoch bloudil v polích, jako ve snách žil, a když se konec prázdnin přiblížil, byl po vůli své staré, zbožné matce
a mlčky dal se zavřít do kláštera. Lid vyprávěl, že vezli jej tam v mdlobě a že prý přišel teprv potom k sobě, když pojala ho v lůno koba šerá – – –
Tak vzpomínává mnich ten bledolící a potom, aby ulehčil své muce, vždy k modlitbě své bílé spíná ruce a ret se chvěje: „Za tu nevěrnici!“ –
Cookies on Poetry Cove