XX.

Úmyslu, Háj rodný na vždy opustiti, Svatoň už se nevzdal. Zvolna zbavuje se všeho, svým co zove, předobře ač cítí, bolestí jak srdce v těle se mu třese,

některý-li předmět z bytu jeho zmizí. Evě téměř slzy nepřestanou téci, bolestně se loučí s každou – každou věcí, kterou odtud lidé odnášejí cizí.

Brzo již jen poklad nade všecko milý – Svatoňovy housle v prázdném bytě zbyly. Na krátko když byl už jejich pobyt v Háji, Svatoň jednou dostal z Javorníka list;

přesvědčen, že zase zlobu v sobě tají, chtěl jej vrhnout v plamen, nehodlal ho číst, posléze však pečeť rozlomil – a líce živým pohnutím se rděla víc a více;

soudce Tichého tak psala jemu dcera: „Ve chvíli, kdy chybí potřebná mi síla, spěchám, odpuštění abych vyprosila pro tu, v lepší svět jež odešla nám včera.

Moje matka mrtva! – Kterak zní to krátce! Vy však, pane dobrý, netušíte ani, jaké strašlivé to bylo umírání – – Nejednou se zdálo, ubohé že matce

věcný spánek sklížil oči naposled, ale vždycky zas je otevřela znova, horečkou pak děsnou rozpukaný ret nesrozumitelná pracně šeptal slova,

z nichž jen jméno Vaše znělo jasněji. Milosrdná smrt pak teprv na její čelo vtiskla svoje polibení ledné, sotva slyšitelným když se trpitelka

vyznala nám hlasem, jaká vina velká svědomí jí tíží, jaké nedohledné křivdy na Vaší se choti dopustila. „Milost! – Odpuštění!“ – Poslední to byla

slova ubohé. Zda možno oslyšeti prosbu, od prahu jež hrobu v sluch nám letí? – –“ Svatoň hleděl ještě drahnou, drahnou chvíli na list, na němž slzy stopy zůstavily,

a hle, již i jemu z oka slza kane na ty řádky křivé, chvějnou rukou psané, a teď ze rtů jemu ozvalo se temně: „Lehkou buď jí země!“ –

Poslední den v Háji! – Což byl na omylu Svatoň mysle, že se snadno loučit bude! Poslední den zlomil všecku jeho sílu; kam jen obrátí se, hořem jemu všude

srdce usedá a slzou vlhne oko. Nyní teprv cítí, kterak přehluboko v srdci jeho kotví láska ke kolébce, k domku onomu, v němž prožil mládí zlaté,

k rodným lánům, k lesům těm, kde tolikráte mech mu lůžkem byl, jež vystláno tak hebce; cítí, že tu lásku před svou dálnou poutí jenom se srdcem by mohl vytrhnouti.

Poslední den Svatoň strávil potulkami po lesích a polích, až pak ku posledu stanul na vršíčku, s něhož jeho hledu objevil se obraz dávno, dávno známý:

rodný Háj – hle! – před ním ve vší kráse leží zahalen v šat jarní, v mladou zeleň svěží; před spaním naň ještě šípů příval celý slunko vysypalo a ty jeho střely

nachové a zlaté zůstavily stopy na vrcholcích lesů, na kostelní báni, v níž se rozhoupaly zvony ku klekání. Bez pohnutí stojí Svatoň, zrak se topí

v palčivých mu slzách. Hle, to místo krásné, koutek, nad půvaby jehož každý žasne, zemi, jež ho prsy odkojila svými, potřísnil on slovy kletby rouhavými...

Ne, to kletby jeho neslyšelo nebe, šílený byl tenkrát, nebyl mocen sebe, děsnou horečkou mu hlava chorá plála! Ne, ne – nikdy klnout – žehnati jen může

tomu koutku, jeho kolébka kde stála, kde mu první lásky plné zkvetly růže, kde jej prvně v náruč stiskla poesie, nejdražší kde jemu hlavy země kryje – –

Svatoň vztáhl ruce jako ku žehnání, k zemi klesl pak a horké slzy na ni řinuly se zvolna – těžce – naposledy – A když s nebes báně večer měsíc bledý

na hájecký hřbitov zabloudil svým okem, viděl Svatoně, jak vrávoravým krokem od známých se rovů vzdaloval, hrst hlíny na památku v svět si odnášeje jiný...