XVIII.

Noc nejkrásnější v roce mezi všemi – noc svatá – zvolna snášela se k zemi. O, štědrého ty kouzlo večera, kdo nepodlehl sladké moci tvojí?!

Ty tišíš srdce, které v nepokoji se chvěje, když v ně vchází nevěra, ty krotíš hněvy rozvaděných soků, ty v šťastné děti měníš utýrané,

ba tebou snad i v zlosynově oku se zjeví slza, z lidskosti jež kane. Ten ubohým, kdo v posvátné té chvíli si vzdálen vlasti v slzách vzpomíná,

co doma dělá jeho rodina, jak po modlitbě vřelé jeho milí teď k večeři as štědré zasedají. Klid svatý po všem rozložil se kraji,

ba zdá se, jak by s oblačné své výše se anděl míru k zemi snášel tiše, Již ve městě ruch utišil se denní a prázdno v ulicích – jak po vymření;

jen zřídka chodec jimi zamihne se, to muž, jenž z práce ke svým drahým chvátá a malý dárek pod kabátem nese? by potěšil jím robátka svá zlatá.

Hlas rolniček též časem zahlaholí, to saně z města do zavátých polí teď po umrzlém sněhu letí hladce; host opožděný nedočkavě spěchá

tam, došková kde jemu kyne střecha, by svatý večer strávil v rodné chatce. V tmu noční blesklo světel na tisíce – I Svatoň s Evou stromek vánoční

si vystrojili, že až k stropu ční, a četné na něm rozsvítili svíce. Teď stojí před ním v němém zadumání a myslí drahé vzpomínky jim letí;

zří tatíčka, jak pod stromek se sklání a dárky odtud bere pro své děti, teď matičku zří s dobráckou tou tváří, jak rozkrajuje jablka, v nichž věstí,

kdo největšího z nich se dočká stáří a na koho jak usměje se štěstí. Vše ve hrob zapadlo – – Bol neskonalý jim sevřel srdce při vzpomínce oné.

A dále vlna myšlenek se valí a znovu zas jim oko v slzách tone. Jak udiveně Duška jejich malá by modrá očka otvírala as

zříc vánočního stromku třpyt a jas, jak ručkama by asi zatleskala, až spatřila by vyšňořenou loutku a cukrovinek hojnost pro pochoutku – –

Však proč tak nákle Svatoňova líc se zjasnila? Kam jen se bolest děla? To Eva jeho, do temna se rdíc, mu tajemství své sladké pověděla:

že za rok už tu nebudou tak sami, že za Dušku dá náhradu jim nebe – A Svatoň, štěstím nejsa mocen sebe div neudusí Evu hubičkami,

vždy prudčej líbá – líbá zas a zas tvář zardělou, rty, čelo, šíj i vlas; ta zpráva, že se Eva matkou cítí, je největším proň darem v celém žití.

A jako v díky za dar onen zní teď malou jizbou, jasně osvětlenou, ta věčně krásná píseň vánoční, již pěje šťastný Svatoň se svou ženou.

Zpěv jejich zvonku přerušil teď hlas, jenž v předsíni se ozval. Čí to as v tu neobvyklou dobu příchod věstí? Zda hostě, který přináší jim štěstí?

List brzy po té Svatoň otvíral, v němž zcela stručně první městský „rada“, dcer otec pěti, s nimiž Svatoň hrál, ho prahanebným pravopisem žádá,

by nenamáhal prý se k nim už déle, že jiného vzal dcerám učitele. Byl překvapen a marně sama sebe se v duchu ptal, co toho příčinou;

teď mávl rukou – proto nezhynou, však byl jsi dosti trpký, radův chlebe! A sedl za stůl k štědré večeři. Leč v téže chvíli zvonek u dveří

se ozval zas – a Svatoň opět nový teď četl list, jenž podobnými slovy jej z jiného zas vypovídal domu. A brzy třetí, čtvrtý, pátý list

s týmž obsahem je Svatoňovi číst a každý dopadá naň ranou hromu. Byl ďábelsky to promyšlený plán těch zlomyslných lidí bezcitných:

v ten okamžik, kdy hlásá zvonů smích, že narodil se světu Kristus Pán, tak ubožáka strhnout s výše blaha a v ruku zbraň mu vtisknout sebevraha...