XVII.

Protrhla se těžká mračna šedá, v chomáčích se hustých sype sníh. Hoj, jaký to náhle zmatek v nich způsobil dech větru! Hned je zvedá

od země až vzhůru k vikýři, po střechách je honí směry všemi, zatočí si jimi, zavíří a pak zas je nazpět sráží k zemi.

Nevlídně je v divokém tom reji, který v chodci zatajuje dech. Ale za to je tím útulněji ve vyhřátých oněch salonech,

společnosti kdo větší očekává choť jednoho z pánů, kteří v Háji na radnici v radě zasedají. V kuchyni, kde nejjemnější káva

rozlévá již opojnou svou vůni a kde na mísách dva dorty trůní, paní domu úsečnými slovy poslední své dává rozkazy:

Bábi, dříví! – Pozor na cukroví! – Bábovka ať se nám nezkazí! – Čerstvou vodu! – Nepleťte se, děti! – Pozor, smetana ať nevyletí! –

Než se ještě hosté sejdou v něm, „parádní“ si pokoj prohlédněm’! Nejcennější kousek asi je tu knihovna, v níž stojí na výběr

knihy hojně pozlacených hřbetů; čtěme jména: „Über Land und Meer“, „Gartenlaube“ – Probůh, dosti již! Po stěnách se nyní rozhlížíš,

útěcha zda s nich ti pokyne; hle, jen barvotisky laciné, několik pak rytin mezi nimi s nápisy – žel! – pouze německými.

Řadu obrazů pak oněch množí německé též „požehnání boží“, které dceruška, když byla malá, pro tatínka „v Němcích“ vyšívala.

Ledacos by naši pozornost upoutalo ještě, leč tu právě do salonu vchází v plné slávě „paní Zadrobilek“ – první host.

Ostatním pak hostem v malé chvíli otvírat se dvéře nestačily: „Fräulein Rosa“, jejíž krásy květy opršely před třicíti lety,

„Frau von Spleták“, „paní Šindelář“, „paní Vomáčka“ – ba těžko jest jména všech si pamatovat hvězd, jejichž v saloně tom vzešla zář;

to jen zvláštní zasluhuje zmínky, že to skoro vesměs, bez výminky bodrých pánův „od obce“ jsou dámy, autorit, jichž zásluhy všem známy.

Salony-li na mysli ti tanou, umělci kde první před vybranou společností spolu zápasí o vítězství palmu, kde též řečí

otázky se přetřásají větší nad tu, jaké bude počasí – vrať se dřív, než překročil bys práh! Či snad nevíš, při koflíčku kávy?

Čím se většina žen našich baví? Dlouhá kapitola o služkách podstatnou je částí rozhovoru, pak se unisono v celém sboru

pronášejí stesky na řezníka, a když ta je vyčerpána látka, zábava by neuvázla, zkrátka ke všemu se sáhne, co se týká

leckoho, kdo nesedí tu právě mezi nimi při andělské kávě. Žel, že nelze lepší dáti zprávu o matronách z Háje, které tady

ve svatyni choti „pana rady“, srkají dnes libovonnou kávu; hovoru týž pořad jako všude. Obličeje Eviných když dcer

zářily již jako slunce rudé a když došla řada na likér, jehož tím víc rozhřívala síla, před svými se hostmi domu paní

s překvapením zvláštním vytasila; z kapsy zástěrky své jakés psaní vyňala a, požádavši všech na malou jen chvilku za poslech,

usměvavě záhadný ten list s důrazem se jala volně číst: „Ctěná paní! Divíte se asi, kdo se to k Vám tímto listem hlásí;

promiňte mi uvážíc, že v něm žena mluví k ženě, matka k matce. Oč tu běží, povím zcela krátce: Před lety jsem s panem Svatoňem,

Vaším krajanem, se seznámila, když byl v Javorníku učitelem; v oku, hlase, v jeho vnějšku celém jevila se přítulnost tak milá,

důvěru že jsem mu věnovala, do bytu že svého jsem jej zvala; on však – bídák – hřeše na důvěru nejhnusnější spáchal na nás hřích,

o čest matku oloupiv i dceru – – – Tajemství to pod zem vzala bych, kdyby svědomí mne nenutilo, varovný bych pozdvihla svůj hlas,

aby se mu další hnusné dílo překazilo, dokud ještě čas. Vím, že Svatoň zbaven úřadu šílenství jsa blízko a že nyní

žije z krajanů svých dobrodiní. Ctěná paní! Jistě na zradu nepomněla jste, když svůj jste byt bídákovi tomu otevřela.

Nedejte se – probůh! – oslepit jeho vnějškem! Jeho mluva vřelá omamuje; proto, dokud čas, ukažte mu dvéře! Za to Vás

prosí oddaná Vám přítelkyně.“ Mrtvo ticho prostorami síně zavládlo, jak před bouří vždy bývá, na chvíli však jen – už bouře divá

burácí a zuří se všech stran. Co tu blesků z očí šlehlo v ráz, hromových co dopadlo tu ran na Svatoně za kratičký čas!

Výkřiky se nevole a hnusu ozývaly, mnoho nových z brusu citoslovcí zrodila ta chvíle. „Fräulein Rosa“ ze všech jedinou,

před sebe jež hledí zasmušile tomu neklnouc, jenž hrdinou románu byl, který dlouhé časy ve své mysli tajně spřádala si;

odpouští mu provinění všaké, pro hněv není místa v její hrudi, místo něho lítost v ní se budí, žákyní že jeho není také.

Svatoně když rozstřílely dámy, otrávené šípy svého hněvu na ubohou obrátily Evu. „Může-li jen rovnati se s námi?“

řečnila choť výběrčího daní. „Žebrota to věru učiněná, krejcaru prý nedostala věna, ale jen se podívejte na ni:

jak by nikdo nepředčil jí v kráse, vykračuje pyšně jako páv, nosem skoro nebe dotýká se, chce snad, aby se jí kořil dav.“

„Kdo ví,“ jiná přikládala dáma, svojí postavou všem dobře známá, – bylať štíhlá jako chmelná tyčka – „není-li tak pyšná na mužíčka?“

„Haha, to se podařilo – věru!“ zasmála se tlustá „Frau von Skalla“, o níž Hájem pověst kolovala, že v ní vězí tucet luciperů;

„muzikant a básník – to již vydá! Ministr se nemůže mít líp!“ Chechtot odměnou je za ten „vtip“, mimo slečnu Rosu každý kydá

na Evu a na Svatoně hanu. Při zábavě této ušlechtilé příjemné tak ubíhaly chvíle, že by byly seděly až k ránu

rosolkami rozjařené dámy, kdyby pro ně byli neposlali jejich muži služky s lucernami. Při rozchodu ještě mnoho chvály

za požitek dnešní, zvláště velký, na hlavu se sneslo hostitelky.