XVI.

Kdo může říci, v čem to kouzlo asi, jež rodný kraj, byť nejchudší byl, chová, jímž z dáli, plné bohatství a krásy, vždy vábena je mysl poutníkova?

Lne Arab k poušti, na níž zmírá hlady, rád seveřan má sněžná svoje pole a Černohorský orel skály holé by za největší nedal za poklady.

Tak přilnul Svatoň láskou k svému Háji, že nebylo proň krásnějšího místa; dost světa znal: vlast legend zřel a bájí, kde poslouchávaly kdys davy Krista,

dral pracně na bok pyramid se holý, noc v širé strávil pustě v chudém stanu, s Alp temen bílých patřil do údolí, v sluch jemu hřměla píseň oceánu, –

však odevšad, i z největší mu dáli vždy myšlenky zas k Háji ulétaly. Ač dávno muž, byl dítětem vždy znovu, když po čase se blížil ku domovu.

Což nahýbal se z vozu, zda již kyne lip řada jemu v pozdrav, uvidí-li již známé lesy, zahrady pak stinné, v nichž zpola skryt je kostelíček bílý!

A zočiv pod zelených strání svahem to místo dávných dětských her a žertů, jen stěží jásot potlačil, jenž blahem v tu chvíli mocně dral se jemu ze rtů.

Žel, že tak snadno štěstí tvář svou mění! Oč jinak dnes, kdy zbaven postavení, kdy za neschopna uznán k další práci, v Háj rodný polo žebrákem se vrací!

Dnes pouze stud a bolest palčivá mu plní nitro; jindy radostí-li se zrak mu kalil, když se blížil cíli, dnes hořkou jen se slzou zalívá.

Byl rád, když rodný kraj už zahalila mu černá křídla milosrdné noci, že potřebná ho neopustí síla, že světu bol svůj skrýti bude moci.

Noc první v Háji prošla beze spánku, sen v náruč nejal Svatoně ni Evu, a sotva prvním polibením vánku se venku ptáci probouzeli k zpěvu,

již opustili byt svůj nevysoký a na ulici vyšli; beze slova své k témuž cíli zaměřili kroky a za krátko se octli u hřbitova.

Bol notný, jenž jim hrdla svíral, brzy tu na těch drahých rovech roztál v slzy; čím zhřešila kdy na nich lidská zloba, co dosud všemu světu zatajili,

slz proudem bohatým vše v tuto chvíli těm věčným spáčům žalovali oba. Když modlitbou, jež potřebí slov nemá, jež hlasně volá k nebi, ač je němá,

a palčivé jež slzy v lících suší, mír svatý se jim zvolna vrátil v duši, zas vyšli ze hřbitovních černých vrat. Hle, pod nimi Háj rodný! Tolikrát

už půvabný ten obraz odtud zřeli, však nikdy ještě pocit snad tak vřelý v nich nevzbudil jak teď, kdy v páře ranní se celý koupal; známé domečky ty,

jež břidlicí neb cihlami jsou kryty, ta řeka tichá, šedé skály za ní, tu doubrava, tam zadumaný bor a na obzoru věnec modrých hor,

jež zvolna mlžné unikají cloně – to vše, ač dávno známé, působilo tak mocným kouzlem nyní na Svatoně, že nenadále do zpěvu mu bylo.

V tu chvíli viděl, jak ta krásná paní, již lidé božskou Poesií zvou, zas po letech jej volá v náruč svou a s polibkem se k jeho čelu sklání.

A Svatoň ve předtuše rajských snův, jež spřádati tam v dumném bude hvozdě, svou Evu vroucně k srdci přitisknuv děl v zanícení: „Ještě není pozdě!

Proč nemohlo by dávné naše štěstí v tom hnízdečku nám ještě jednou zkvésti?!“ Jak zázrakem s nich rázem spadla tíseň; teď bez starostí ruku v ruce spolu

jdou s jasnou lící do městečka dolů a Svatoňovi v ňadrech klíčí píseň. Dřív ještě, nežli minulo dvé neděl, se dobří lidé o to postarali,

by o besední schůzi Svatoň zvěděl, kde radili se výborové, má-li být rodištěm svým slavně pozdraven. Však mýlili se ve svém počtu oni,

kdo probudit hněv chtěli ve Svatoni; jeť skromný nad jiné a jistě jen by každá oslava, ať jakákoli, jej do rozpaku uvedla a studu,

jenž neméně než pohanění bolí. Zač má být slaven? Za to, rodnou půdu ze miluje? To zásluha-li jaká? Či proto snad, že časem písně zpívá?

Vždyť neoslavují též lidé ptáka, jenž netuší, že jeho píseň tklivá jim zábavou. Ba věru, neví ani, jak zasloužil si Svatoňových díků,

ten z radivších se bodrých besedníků, jenž zmařil jeho slavné uvítání. V své nezklamal se Svatoň předtuše, že v Háji zas jim zkvete štěstí nové;

jsou krátký čas tu – a již do duše mír ztracený se vrátil, klidně dnové mu v zábavě a práci ubíhají. Má práce mnoho; sotva že se v Háji

zvěst roznesla, že hudbě učit bude, chtěl každý jeho býti žákem, všude řeč o kouzelných houslích jeho byla, v nichž neodolatelná skryta síla.

Čas volný Svatoň v drahých lesích tráví, v nichž jeho duše vždycky omládne a jejichž šero, ticho posvátné roj myšlenek mu v mysli budí pravý,

jež sotva v slova upoutati stačí. Ta pestrá hudba, příroda jíž boží mu k duši mluví, – sladké písně ptačí i bzukot hmyzu ve křoví a hloží,

hluk řeky, se skalní jež padá stíny, i sladký nápěv onen přitlumený, jejž v lučině si zpívá potůček, šum vánku hravý, vichru divý jek

a rachot bouře v nejhroznějším hněvu – to vše též v jeho ozývá se zpěvu. Ne přátele jen, – odpůrce též měla ta jeho prostá poesie vřelá,

jež mnohým byla málo moderní; vždyť nebylo v ní ani „modré vůně“ ni „nehřmělo“ v ní ticho večerní, i jiných byla prosta „krás“, jež v lůně

se nejnovější rodí poesie. Však Svatoň nedal kritikou se plést; byl přesvědčen, že dřív či pozděj shnije, co nezdravého v písemnictví jest,

že národ, jenž se nechce pochovati, rád opět k svým se ideálům vrátí. Je Svatoň šťasten; třebas jeho tělo, jež dávné byly opustily síly,

dost povážlivě časem churavělo, duch jeho přece stále je teď čilý, vše stále v něm a kolem něho zpívá a nadšení mu nikdy neubývá.

Též Eva nyní blažena je zříc, že stále jasnou Svatoňova líc; snad jedinou jen znala touhu sladkou v té šťastné době: býti zase matkou.