XV.

Škoda je vás, doby nadšení a vzletu, vlasteneckých hesel, táborův a schůzí, ohnivé kde řeči hlásávaly světu, vyhnanství a steré žalářů že hrůzy

ničím nejsou proti lidu svaté vůli, otrocká že pouta darmo pro něj kuli! Věčná je vás škoda! Dnešní doba naše nechápe vás více; mládež beze vznětu

na city svých otců chabé vtipy páše, vlastenectví jako zhaslou cigaretu odhazuje v prach a metá na ně sliny. Národnost? Ach, jako otřepané heslo,

poslední jež dobou valně v ceně kleslo! Člověk moderní přec tvor je zcela jiný, nežli nadšení ti byli ubožáci, kteří pohodlí a nezřídka i jmění

v oběť přinášeli „národní“ prý práci, ve vlasteneckém si libovali čtení, besedy si v četných městech zakládali. O, těch besed starých, pod jejichž se stropy

utíkaly všecky naše ideály! Dnes už téměř po nich nenalezneš stopy, a kde trosky zbyly, pohled na ně žalný! Slavných mužů počet podobizen valný

s jejich ráznými a výmluvnými hesly na zdi plíseň ničí, jinde v kout je snesli, marně po čtenářích touží časopisy, jichž tu několik z dob lepších ještě visí,

knihovna, jež dávno již je prázdna zpola, darmo o posilu proti kartám volá. Mrtvo tak i v Háji, v popředí jenž býval národního ruchu za těch blahých časů,

v nadšení kdy národ tušil svoji spásu; také v něj se vedral nenadálý příval myšlenek, jež srdce otravují mladá; také on již klamným učením teď strádá

lžiproroků těch, jichž všude nyní dosti, kteří vykřikují všude s nestoudností; Jsme jen lidé – nač nám národnosti třeba? Vlasti neznáme – jen chleba chceme, chleba!

Jako v jiných městech, zvolna umírala beseda též v Háji; generace nová pro středisko také je již příliš zralá, pro ni minulost jen směšné v sobě chová.

Proto nemálo se podivili v Háji vidouce, jak moudří otcové se města k besedě dnes volným krokem kolébají, k vážné řeči vážná dělajíce gesta.

Co se asi stalo? Čím ta náhlá změna? Mrtvou besedu co k životu as křísí? Záhada ta byla záhy rozřešena. Když už besedníci všichni usedli si,

předseda je vítal, silně rozechvělý, nervosně se tahal za bradu a kníry, jako činil vždy, když vyšinul se z míry, slovo udělil pak panu jednateli,

mluviti jenž takto jal se k shromáždění: „Ctění pánové! Vám asi známo není, proč jsme po letech se sešli v tomto místě; nuže, dopřejte mi sluchu teď, a jistě

souhlasu též svého neodepřete mně. Pánové! Je příliš malá naše země, menší tím, čím větší sousedka jest její, okovy jež by ji spjala nejraději.

Tomu nevěřte, že netřeba nám více bát se o národnost, že je konec boje, v němž prý mařili jsme všecky síly svoje; nevěřte jen tomu! Pravda jesti sice,

nové, lepší doby že nám svítá ráno, ale dílo naše není dokonáno. Šťastnější a volní národové jiní, o svých osudech již rozhodují sami,

ať se zabývají jenom otázkami, celým vzdělaným jež světem hýbou nyní, jakých oprav třeba v lidské společnosti; náš však národ malý, který stále čelí

odvěkému české věci nepříteli, drobné na pohled má práce doma dosti, čestně-li chce svého uhájiti bytí, zbraň, již vnutili mu, nesmí zahoditi.

Pánové, to často opakujme sobě, ze spárů že smrtné vyrvala nás mdlobě naše česká kniha; nevděkem by bylo zapomínat na to nesmrtelné dílo,

které vykonali naši křísitelé. Rosteme – ba dnes už máme pluky celé těch, kdo lidu slouží ducha svého prací, nikdo však se neptá, jakých asi díků

za ni obětaví bojovníci tací nadíti se mohou od svých vrstevníků. Važme svých si pěvců – proroci to naši! Važme sobě těch, jimž pravda nad vše dražší

a jimž osud v cestu nenasypal růží! Pánové! My máme příležitost vhodnou, bychom osvědčili svoji vděčnost muži, nezištně jenž léta pro svou zemi rodnou

pérem bojuje a jehož naše město kolébkou. Vy víte, přátelé, kdo jest to, jejž mám na mysli, že Svatoň mužem oním, jemuž naši vděčnost projeviti slušno,

před jehož se tuto zásluhami kloním. Netušíte ani, kterak je mi krušno v tento okamžik, kdy dotknout mám se slovy neblahé té, trudné sudby Svatoňovy.

Přátelé, ta pravda všem vám dobře známa, úřadu že Svatoň zbaven dříve času, nevíte však snad, že není nemoc sama toho příčinou; jen poslechněte hlasu,

stále zřetelněji v posledním jenž čase v zasvěcených vrstvách o tom ozývá se, kterak činnost jeho literární byla trnem v oku těch, jichž podroben byl vládě,

kterak při ortelu nad ním působila druhů závistivost – odvěké to hádě –, zloba, ješitnost a pýcha uražená těch, jež Svatoň šlehal satiry své bičem.

Suďme nyní sami, přátelé! Snad v ničem nezjevna tak mravní Svatoňova cena jako v přímosti, s níž přesvědčení hájí. A hle, nyní muž ten, jemuž vlas se bělí

sněhem přečasným, se vrací k svému Háji, aby po bouřích, jež přes něj přeletěly, v klidném zátiší se oddal práci nové. Naší povinností, přátelé, v tu chvíli,

bychom Svatoně tu slavně pozdravili. Uvědomělým kdo vzdělancem se zove, ví též, jakému se Svatoň těší jménu v literárním světě a že zvláštní cenu

mají plody jeho dramatické Musy. Nuže, proto dnešní svolali jsme schůzi, bychom na tom svými usnesli se hlasy, jaké být by mělo uvítání asi.

Po mém soudě by se jemu na oslavu pořádati mohl večer, na němž davu mimo jiné by se zdarma představilo nejnovější jeho dramatické dílo.

To můj skromný návrh, jejž abyste, páni, lepším porazili, vřelé chovám přání.“ Skončil jednatel a ticho hluboké se rozhostilo síní v zakletém jak lese,

po drahné až chvíli z radních pánů jeden zvědavostí svojí k otázce byl sveden, do kalendářů-li Svatoň také píše. Záporná mu dána odpověď – a tiše

seděli zas všichni. Posléz v shromáždění povstal nejmladší a tak se ujal slova: „Přiznati se musím, že mi jasno není, v čem že zásluha je vlastně Svatoňova.

Slyšeli jsme tady, že prý knihy píše; to je hezká věc – a já sám rád si taky časem něco přečtu, abych usnul spíše; ale ptám se, prosím, má-li z toho jaký

prospěch naše obec? Nemá! pravím na to. Kdyby silnici byl postavil či kanál, jistě by ho zvěčnil obecní náš annál; ale takto, páni, – všecko kolem vzato –

když nic nevykonal pro krajanu blaho, nemá naše obec, proč by slavila ho. A pak, má-li tedy již tak slavné jméno, jak nám tady právě bylo pověděno,

nemůže ho ani minout oslavení. Ale nač ten spěch? Vždyť zmeškáno nic není! Myslím, přespěchána že je věc ta celá; kdo nám za to ručí, že se ve svém žití

ještě nezvrhne a hanby neudělá městu, které se jej chystá oslaviti?! Počkejme, až Svatoň zemře, ctění páni, – vždyť to nemůže tak dlouho trvat ani –

a pak třebas jemu, zaslouží-li toho, nějakou tu desku zasadíme na dům; vždyť by to snad ani nestálo tak mnoho. Tím jsem skončil. Na zdar!“ Výborům a radům

líbila se řeč ta, řečníku že za ni dostalo se četných, hlučných blahopřání. Dřív-li bylo mrtvo, tolik je teď hluku jako ve škole, kde dobrá kopa kluků

příchod očekává svého učitele; řečníkem teď každý, každý svoji mele, do řečí druh druhu teď co chvíli skočí, ruce šermují a blesky srší z očí,

a že při řečnění ochraptí tak mnohý, hostinský si může uběhati nohy. Tím věc vyřízena. Darmo jednatelem dokazováno, že směšně vedou sobě;

nikdo ve chvíli tu v shromáždění celém nestál při něm, každý zdvihal ruce obě pro klasický návrh nejmladšího člena. Aby pak snad chuti nedostali k hádce,

povstal předseda a oznamoval krátce, památná že tato schůze ukončena; potom obrátiv se k shromáždění zády muž ten, před chvílí jenž tak byl rozechvělý,

pevným hlasem jako generál teď velí hostinskému: „Fotr, přinesou nám špády!“