XIX.

Od té doby Svatoň nejednou v ruce zbraň už třímal vražednou, jíž by muka skončil za krátko, ale vždycky odhodil ji zas,

když se v jeho nitru ozval hlas: Jakým právem ono robátko, které nosí Eva ve svém těle, zbaviti chceš otce – živitele?!

Není hrdinou, než bídným sketou, osudu kdo v tvář se bojí zřít, žít kdo neumí, leč bídně mřít, na hruď zbabělou zbraň tisknout kletou!

Na dvéře již Svatoňova bytu zaklepala nouze. Svatoň, v tísni, ač to jeho odpíralo citu, dramata a nové sbírky písní

po nakladatelích Prahy celé rozesílal s prosbou, by je tiskem vydali, by nevelkým z nich ziskem upokojil svoje věřitele.

Ale od všech stejná odpověď došla ho, že zlá je doba teď, v praktickém že tomto našem čase na básně prý nikdo nezeptá se.

Jeden z nich mu radil ve svém listě, mluvnice by psal a nechal rýmů, ty že nákladem svým vydá jistě a že dobře za ně zaplatí mu.

Svatoň všecek zoufalý a vida, že vždy rázněji se hlásí bída, z knihovny, již léta zřizoval, po kuse kus jal se prodávati.

Jaká bolest pokaždé ho zchvátí, jaký srdce rozdírá mu žal, s některým-li z miláčků se svých rozloučiti musí! Darmo smích

strojí na rty, oklamat chtě Evu; poznalať ta bystrým zrakem záhy, jakou starostí muž její drahý stísněn jest a proto na úlevu

pomýšlela myslí velkodušnou – – – Brzy potom na pouť městem krušnou vydala se. Blízko byla mdlobě, ve známém když ocitla se bytě,

do něhož kdys často jako dítě přicházela, s domácí by sobě dcerkou hrála; myslila, že bolem velikým jí srdce vykrvácí,

zajíkavě o nějakou práci té když prosila, s níž kdysi polem běhávala v blahých dětství hrách. Ó, že kdy ten překročila práh!

Nohy pod ní klesaly a slzy polily jí líce zardělá, na cestu že sotva viděla, z domu onoho když potom brzy

vrávorala; v uších stále zněla výsměšná jí slova mladé paní, aby toho nežádala na ní, že prý ani nemůž’ být tak smělá,

by ji prací obtížila zlou, již by jistě v žití poprvé podnikla a při níž do krve útlou by si ručku nezvyklou

rozpíchala. Úsměv škodolibý, kterým ona provázena slova, dýkou v srdce bodá ji vždy znova; myšlenka jí kmitla duší: kdyby

Svatoň ji tak viděl poníženou, jistě nad svojí by zplakal ženou – – – V chvíli tu by byla nejraději domů šla a Svatoňovi v dlaň

skryla slzy, vzpomínka však naň dále ještě vedla kroky její. Marnou byla trnitá ta cesta ulicemi oteckého města

ke všem známým, z bytu do bytu: výsměch našla místo soucitu. Před mužem vše utajiti chtěla, když však na obličej její bledý

Svatoň upřel zkoumavé své hledy, s pláčem jemu vyznala se zcela. Svatoň dojat líčením těch cest vroucné k srdci přivinul svou Evu,

ale potom v spravedlivém hněvu vztyčil se a zaťatou zdvih pěst, pomstu volal na rodiště svoje, na ten Háj, jenž srostl s jeho duší,

který jeho štěstí zřel i boje; klnul krajanům, již byli hluši k úpěnlivým prosbám jeho Evy, jejíž slzy smíchem uvítali.

Prchne odtud, dřív než tvor ten malý, v mateřském jenž lůně dosud neví o světě, jej pláčem pozdraví; nedopustí, aby jeho dítě

dýchalo vzduch plný otravy, jímž on sám teď hyne. Okamžitě chtěl by prchnout; v cizině kdes jistě spíše najde cit, než v rodném místě – –