XIV.

Po zoraných polích větřík chladný běží. Naposledy ještě nad kostelní věží zakroužilo hejno vlaštovek a v mihu zaměřily nyní ke slunnému jihu,

na útěk se daly před jesení chladnou. Mlčí les, vrch k nebi holé zdvihá témě, posledních svých šperků zbavena je země, za nedlouho na ni šedé mlhy padnou.

Venkov spí, leč v městech bují život nový, prázdné síně školní zas se naplnily. Všude bujný život – jenom Svatoňovi dosud ztracené se nevrátily síly;

dlouhá, těžká nemoc poutala jej k loži, horečkou mu stále plálo choré čelo, ze rtů časem hrůzné slovo vycházelo, bodající Evu dvojbřitkými noži,

očím znaveným, jež podlity jsou krví, spánek vyhýbal se dlouhé, dlouhé noci; po dlouhém to čase včera den byl prvý, co mu sklížil víčka čarovnou svou mocí,

ducha zanesl mu nazpět v ony časy, na klíně kdy houpal dcerku žvatlající. Jak byl aspoň ve snu chuďas šťasten asi, o tom svědčil úsměv, zjevivší se v líci

hubeném a bledém, do něhož své jméno choroba zlá vryla na památku věčnou. Svatoň přestál sice nemoc nebezpečnou, ale jeho zdraví na vždy podlomeno.

Seveřík se honí města ulicemi, první sníh už padá na umrzlou zemi, ale Svatoň dosud jako stín se plíží, stále v myšlenky jen ponuré se hříží.

sedá jako socha, na pohled tak klidný, bez pohnutí, mlčky, někdy celé týdny jediné mu slovo ze rtů nevyplyne. Také Eva zvolna hořem nad ním hyne,

potácí se domem – trpitelka tichá, nepláče již ani, jenom tajně vzdychá, kdykoli zrak padne na milého muže, jemuž zlověstné teď v lících kvetou růže,

na jehož teď hlavě, smělé, bujné kdysi, ve vlas plavý hojně šediny se mísí. Jedinou má naděj, příchodem že jara tělu se i duchu vrátí síla stará.

Zas už vlaštovky se z jihu navrátily, Svatoňovi však se nevracely síly; vyšel sice někdy z domu za soumraku, ale jako ve snách bloudil ulicemi

se sklopenou hlavou, zasmušilý, němý, se stopami bolu ve vyhaslém zraku, a když náhle cestou potkati měl dítě, zarazil se a pak vyhnul se mu hbitě.

Z otupělosti, jež umocnila se duše, probuzen byl krutě; jednou v nenadání úřední mu bylo doručeno psaní, osudnou jež zprávu hlásalo mu suše,

že dán do výslužby pro chorobu stálou. Do výslužby! – Všecka bytost Svatoňova zachvěla se dojmem osudného slova, dopadšího ranou hromu nenadálou,

nořícího v srdce otrávenou dýku. Do výslužby! Obraz budoucnosti trudné, kterým bledne líc a kalné oko rudne, objevil se jemu v onom okamžiku

před duševním zrakem, s něhož spadlo rázem bělmo, které dosud halilo jej v šero. Svatoň chvíli oči upřeny měl na zem, hlavou honilo se myšlenek mu stero,

potom obrátil zrak náhle zamlžený k utrápené tváři ubohé své ženy, pohřížené v práci u šicího stroje. Proč jen květ ten něžný vyrval z rodné půdy?

Proč tu duši čistou vlákal v žití boje, poznati kde dal jí četné jeho trudy? Za tu její svatou, obětavou lásku co jí může dáti? – Kalich odříkání,

které v celu vryje přečasnou jí vrásku! Pro Evu dnů příštích ubožák se leká, pro ni netroufá si domysliti ani, budoucnost co v úděl dá jim nedaleká.

Vidí v duchu ženu, na dvéře jež píše kostnatou mu rukou „Bída“ – svoje jméno; vždyť to výslužné, jež jemu přisouzeno, almužnou by mohlo zváno býti spíše...

Náhle myšlenka mu spasná bleskla hlavou a zrak jeho jako kouzlem vyjasněný vděčným úsměvem se nyní dotkl stěny, na níž jeho housle, které písní žhavou

nejchladnější srdce rozhřívaly kdysi, po drahnou již dobu v mrtvém klidu visí. Ejhle, ochránce! V nich jeho spása pouze! Jeho drahá Eva, duše jeho žití,

pokud jemu síly stačí, nepocítí nedostatku, nesmí zvědět, co je nouze. S houslemi zas ve své rodiště se vrátí, umění tam lačných žáků najde dosti,

z rána do večera bude s nimi hráti, jenom aby Eva mohla budoucnosti klidně ve tvář hledět. A když neprodleně s úmyslem svým svěřil milené se ženě,

překvapením Eva vykřikla a ruče s jásotem se jemu vrhla do náruče; ach, vždyť Svatoně v něm svého našla zase! Poprvé se jizba po dlouhém zas čase

ozývá dnes jasným hovorem a vidí šťastná líce dvou se milujících lidí. Žel, že ještě týž den anonymním listem, který Svatoňovi poslán z Javorníka,

nová hořkost v duších ubožáků vzniká, nový mrak že vyvstal na jejich už čistém, na krátko však jenom vyjasněném nebi. „Do výslužby šťastnou cestu!“ Slov to málo,

ale Svatoňovi se v tu chvíli zdálo, že se to z nich na něj celé peklo šklebí.