XIII.

V přírodě zas jaro tvoří divy, jasní čela zasmušilých hor, na ztrnulé před nedávném nivy kouzlí květů nejpestřejších sbor;

něčeho však přece nedovede čarovného proutku jeho tknutí: ruměn vkouzlit v Evy líčko bledé, Svatoňovi k práci dodat chuti.

Ztichly housle, oněměla lyra; Svatoň – ve vlasech už první jíní – jako bez myšlenek sedá nyní v městských sadech, tupě kolem zírá,

nezří úsměvu, jímž těká vesna po křovinách, stromech, domů zdivě, Chvílemi jen pohne sebou živě, jako by se právě budil ze sna:

to když před ním na cestičce bílé kočárek se dětský náhle zjeví, Jako když se ztiší bouře hněvy, vyjasní se nebe zasmušilé,

tak se líce Svatoňovo změní okamžikem; v oku, v němž teď není stopy bolu, kmitne záblesk blaha, hbitý krok se ke kočárku šine,

chvějící pak ruka ihned sahá po záclonce zatažené stinné, za níž malý andílek si hoví; bdí-li, sladkými naň mluví slovy,

na víčka-li sedl motýl – sen, mlčky, s úsměvem naň hledí jen, aby spánku nezaplašil bůžka, zastře záclonky a zvolna zase

na své místo smutně ubírá se šeptaje si: Ne, to není Duška! – Myšlenka, že najde dcerku milou, utkvěla mu v duši celou silou;

všecek prázdný čas teď v sadech tráví, dětský svět kde vídati je smavý, večer teprve, když v ulicích zmlkly dětské hlásky, pláč i smích,

k domovu se vrací, unaven klesá na lůžko, kde aspoň sen na chvíli vše trudy z mysli plaší, vidiny mu kouzlí nad vše dražší. –

Prchá čas – a Svatoň marně dosud čeká, že se k němu přísný osud obrátí přec přívětivou tváří; každý den vše naděje vždy maří. –

K večeru se chýlil slunný den. V myšlenky zas trudné ponořen Svatoň seděl v sadech; život celý ležel před ním – kniha otevřená;

kamkoli jen zraky jeho spěly, temné skvrny bez počtu a jména, a těch světlých stránek málo tak! Staré rány znovu dnes jej kruší,

vidí osob, jež mu srostly s duší, ztuhlá těla, potrhaný zrak, velké hroby zří i růvek malý, do nichž jeho štěstí pochovali – –

Rukou mávl, jak by svého žití smutné obrazy chtěl zaplašiti, k odchodu pak měl se, náhle však stanul, jak by přikován byl k zemi;

kočárek – hle! – dětský, známý tak, že jej snadno pozná mezi všemi, co jich jezdí celým širým světem! Záclonky ty, peřinky a krajky,

přikrývka s tím vyšívaným květem barvy, jakou honosí se rajky – vše mu dobře známo; v takém lůžku vozíval kdys malou svoji Dušku.

Rozčilením hned se rděl, hned bledl, kočárek když byl mu blíž a blíž, a když děcko uviděl v něm již, potlačiti výkřik nedovedl –

Bože, vždyť to celá jeho Duška! Výrazu-li téhož neměla v očkách smavých dcerka zvěčnělá?! S úžasem se na něj dívá služka,

s dívenkou jak jme se laškovati, nejsladšími slovy mluví na ni, s polibkem se něžní: k čílku sklání, z kočárku jak teď ji v náruč chvátí,

a když na něj trochu usmála se, kterak slza zatřpytla mu v řase. – Těžké s děťátkem tím rozloučení! Štěstí ještě, na dlouho že není;

reklať jemu chůva, že teď denně jezditi sem bude. Svatoň doma, pláče blahem, třesoucíma rtoma sotva mohl pověděti ženě

o svém štěstí – – Nekonečně dlouhou zdála se noc Evě; mřela touhou po dívence, jejíž obraz sobě v mysli kreslila. A věčností jí,

nežli den se naklonil k té době, palčivost kdy slunce zvolna míjí. A hle! – již se nad dívenku kloní. Jaké však to zklamání je pro ni!

Hezké dítko, šelmovsky se smějí očka blankytná i rtíky rudé, diblík sedí v každém důlku – všude, není to však – není Duška její!

Ale muže myšlenkou se svojí ze snu jeho probuditi bojí; jeť tak šťasten ve svém sebeklamu – – Svatoňovi rychle z mysli mizí

celý svět, jen k dívence té cizí přibývá mu stále lásky plamu; denně tam, kde nalezne ji, chvátá, pamlsky a hračky nosívá jí,

a když někdy zažvatlá naň „táta“, jest mu, jak by ocitnul se v ráji – – Míjel čas – už prázdniny jsou tady! Oči pláčem zrudlé, v tváři bledý,

vratkým krokem Svatoň přišel v sady, dívenku by viděl naposledy. Mocné mysli vzrušení je zříti v každém hnutí, ale nejvíc v oku,

nezvyklým jež, divným ohněm svítí, jako dravci, když se chystá k skoku. Ani s dívenkou dnes nezahrává, jak to dosud míval v obyčeji;

vážně hledí v očka její smavá, jako by ten sladký úsměv její v duši chtěl si vrýti pro vše věky. Hasne den – už večer nedaleký –

konec v nitru zuřivšího boje! Svatoň, dosud plný nepokoje, utišil se náhle; klidně zcela poslal sobě chůvu pro noviny,

které častěji mu přinášela. Ale sotva zmizela, hned jiný objevil se výraz v jeho líci, děcko v náruč uchopil a domů

pádil s drahým lupem. Na ulici divili se lidé zjevu tomu, a když brzy po té pláč a křik chůvy zoufalé se rozlehaly,

za lupičem do běhu se dali. Divý hon ten trval okamžik, také zápas s ubožcem byl krátký: Svatoňovi, jenž se bránil lvicí,

dítko vyrváno a v náruč matky spěchala s ním chůva jásající. Svatoně, jenž v bezvědomí klesl, hlouček jeho známých domů nesl – – –