XII.

Starcem Svatoň, Eva pouhý stín vrátili se z Háje, jehož země malou Dušku pojala v svůj klín; dosud slyší v duchu, kterak temně

s hrobařova rýče v růvek malý na rakvičku hroudy dopadaly. A když bytu překročili práh a zrak padl na košilky bílé,

u kamen jež dosud na šňůrách visely, bol jejich v nové síle propukl a nářek prostorami tichými se ozval: „Opět sami!“

Kam teď vzhlédnou oči pláčem rudé, bolné zří jen upomínky všude: postýlka tu, jako padlý sníh, peřinky jsou na ní, ale v nich

místo dívenky jen loutka malá, jejíchž paží, nožek dřevěných pohybům se Duška často smála, na rty všech tím jasný kouzlíc smích;

na podlaze leží tatrmánek, jehož čapka svými rolničkami dítko bavila jak dobrý známý, očka-li mu nechtěl sklížit spánek;

sklenka tu, z níž dívenka se mlékem napájela; na vrchu té skřínky lahvička je malá ještě s lékem – všude, všude smutné upomínky.

To však bylo Evě nejbolněji, mněla, že jí srdce vykrvácí, v hodinách když stroj se ozval hrací; Svatoň zas jej po svém obyčeji

natáhl, jak činíval teď stále pro zábavu dcerušky své malé; zvuky, které jindy zněly sladce, v kusy srdce ubohé rvou matce.

Těžký smutek v Svatoňově bytě stálým je teď hostem; ztichly zpěvy, za ně pláč je slýchat bledé Evy, volající marně svoje dítě.

Často manželé teď bezdětní zamlčí se, někdy kolik dní slovem nedotknou se Dušky svojí, jejich zraky setkati se bojí,

úzkostlivě tají druhu druh, jakým bolem trýzněn jeho duch, čím se jeho mysl baví právě, až pak slzou prozrazeni zrádnou

s bolným výkřikem si náhle padnou v objetí a štkají usedavě. Teskno doma jim, však hůře venku; každičká je dětská tvářinka tu

upomíná mrtvou na dívenku, dvojnásob tu cítí svoji ztrátu. Dýkou se jim v duši zabodává každý pohled v dětská očka smavá,

ale přece oba nejednou na hvězdičky ty se ohlednou. Znenáhla – ač chtí to před sebou tajiti – jim denní potřebou

vídati ty jiskry oček jasné, slýchat smíchu zvonky stříbrohlasné. Často, v některém-li děcka ryse Dušky podoba jim objeví se,

před děťátkem stane Svatoň s chotí, neztenčené svojí k dětem lásky něžnými mu slovy zalichotí, pohladí mu hebké jeho vlásky,

a jak dcerce dělávali zlaté, zlíbají mu ručky baculaté. A když krutá nepohoda zimy doma vězní útlá tílka dětská,

zachmuří se mysl jejich všecka, s myšlenkami vždy pak tesklivými, které budí upomínka bolná, v smutný byt svůj vracejí se zvolna – –