XI.

Je tmavý, smutný večer podzimní. Ston větru, který listí sežloutlé rve se stromův a žene před sebou tam s polí v mrtvé města ulice,

kde plynové se před ním plameny hned krčí, hned zas sebou zmítají, tak v komíně se smutně ozývá a dveřmi občas zalomcuje tak,

že děti strachem sotva dýchají a těsněji se tulí k matkám svým; teď s oblaků se prudký snesl déšť, jenž zabubnuje časem na okno

a k spěchu nutí chodce pozdního. Tak venku jest; však jasno, veselo je v Svatoňově bytě: nemoc zlou tam malá Duška šťastně přestála

a po dlouhé dnes době poprvé zas usmála se na svou matičku. Té blaženosti mladých rodičů, když zasvitnul jim první úsměv ten!

Kol pasu Svatoň ujal Evu svou, ta v náruč jemu padla blažená a radostí v pláč oba vypukli, vždyť bylo jim, jak podruhé by dnes

se dceruška jim byla zrodila. Ten úsměv děcka divem působí a kouzlí odlesk v lících pobledlých i Svatoně i Evy pečlivé,

již probděli tak mnohou, mnohou noc, svou chovajíce dcerku střídavě, když choroba sen s oček plašila. Ten úsměv dcerky malé věstí jim,

že bez starosti hlavu zemdlenou dnes mohou složit v měkké podušky, by delším spánkem načerpali sil. Dnes po čase si Svatoň k večeři

zas chutě sedá, vždyť mu koření ji úsměv děcka zase zdravého, jímž dvakrát už je nebe dařilo. A diblík je ta malá Duška dnes:

když Svatoň žertem si jí nevšímá, naň hledí stále a svým houkáním jej volá k sobě, ale jakmile k ní obrátí se Svatoň od stolu,

hned sklopí očka, jak by dřímala, ač rtíky úsměv hrá jí šelmovský. Tak dlouho Svatoň s dcerkou laškoval, až od stolu vstal touhou překonán,

by zlíbal Dušky čílko bělostné. Ta vidouc jej se chtěla usmáti, však náhle – běda! – v onom úsměvu teď zmodralé jí rtíky ztrnuly

a slabé tílko v křečí záchvatu se na postýlce prutem natáhlo. Muž vzkřikl zoufale a zděšena sem přichvátala Eva. Hrozný byl

to na dívenku pohled ubohou, jež ležela jak mrtvá, bez hnutí – – – Když přišel lékař, z mdlob ji probudil, než k útrapám jen, velkým bolestem,

jimž nasvědčuje křik, jenž chvílemi se sevřenými rtíky prodírá, i křečovité údů škubání. Kde hledati je slov, jež vylíčit

by mohla děsnou bolest manželů, již vidí, že jim děcko umírá, a nemohou mu nijak pomoci?! Kus po kuse jim z těla srdce rve

ston dítka každý, každé trhnutí, však nejvíc pohled onen truchlivý, jímž marně – marně volá o pomoc. „Kde jsi, o Bože?! Což nás neslyšíš?!“

tak volá Eva, lomí rukama, a Svatoň hledí němě, ztrnule, jak trpitelka malá shasíná, jen smrtná bledost, líc jež pokrývá,

bol jeví, který nitrem lomcuje. Již ustal nářek Dušky ubohé i křeče minuly – však zděšeně se Svatoň sklání nad postýlku teď

a poslouchá, jak malé srdéčko se zastavuje v chodu znenáhla – – – Kol mrtvý klid, jen chůze kyvadla jej ruší volná. Vítr dobouřil.

Však náhle, půlnoc když se blížila, v tom tichu nočním dvojí vzkřiknutí se ozvalo, tak ostré, zoufalé, jak může jenom orla zníti skřek,

když mládě zasáhl šíp smrtící, a před lůžkem se dítka mrtvého hned potom k zemi svezla těla dvě – –