X.

Zbledlou líc jak polévá zas nachem, pocity jak blahé nítí ve hrudi, jež přede chvílí strachem o dvojí se žití

chtěla rozskočiti, první dětský pláč! Zapomíná matka okamžitě na smrt blízkou, na bolesti,

vidí jen své zbožňované dítě, nepoznané štěstí náhle jí tu věstí první dětský pláč.

Čaroděj to moci neslýchané! Všecko změní v krátko chvíli: ovcí vlk, pán otrokem se stane, všecko sloužit pílí,

jizbou zakvílí-li první dětský pláč. Ten dětský pláč se v Svatoňově bytě teď ozval náhle... Šťastných lidí dvé

se zahledělo na plod lásky své, tak draze, krví vykoupené dítě. Hle, zdá se, že to malé stvořeníčko s tím bídným světem spokojeno není,

neb stále více rdí se jeho líčko, teď na bradičce zříti lehké chvění – teď hlasný pláč už z hrdélka se dere, ač ze zavřených oček zpod víčka

se nevykradla dosud slzička. Hned robátko v svou náruč Svatoň bere a nejdražší svůj poklad matce mladé pak opatrně v bílé lokty klade

řka usměvavě: „Tu máš – naše dítě!“ A bledá Eva přitiskla je hbitě k svým plným ňadrům – – – – Slastí nepoznanou hruď mladému se otci plnila,

když viděl, kterak dcerka rozmilá se k životu má, po líčku až kanou jí praménky dva potu. Kolikráte se sklonil k ní a zlíbal vlásky zlaté!

A když ji Eva nasycenou, spící, zas uložila vedle sebe, tiše se vzdálil po špičkách a sotva dýše v kout usedl a s usměvavou lící

tak poupátko své pozoroval z dáli, s nímž ve snu jistě andílci si hráli. Teď žije Svatoň cele svému děcku, to robě útlé, červíček ten slabý,

mu vyplňuje mysl jeho všecku a k sobě jen zor jeho stále vábí. Ba škola otci mladému je trýzní, tam vteřina mu každá věčností,

kdy po dcerušce duch mu práhne žízní. Jak šťasten je, když posléz vyprostí jej z povinnosti trapné zvonu hlas! Ó, kterak vesele vždy domů chvátá,

když veselá a čilá Duška zlatá, a kterak strach mu připne peruť zas, když pomyslí, že hlavička ta malá teď na stranu se smutně kloní snad

a zlověstným jí palem čílko sálá – – – Krev tuhne v žilách, s žárem mrazný chlad se střídá v těle, srdce v chůzi stane, když přes práh bytu stoupá s němou bázní,

že od dětského lůžka ve sluch zazní pláč zoufalý mu ženy milované. Však jaká radost blyskne jemu okem, když z postýlky dvě jasné pomněnky

naň zasmějí se čtveračivě! Skokem pak u malé se octne dívenky, v tvář buclatou hned polibení steré jí tiskne prudce, na ruku ji bere,

s ní chodí, běhá, skáče po pokoji a šťasten je, když malou ručku svoji tak vplete Duška v husté jeho vlasy neb se světlým když jeho knírem hrá si,

až slzami se zrak mu zakalí. Tak Svatoň chůvou dcerušky je své, co zatím pravá chůva zahálí a darmo Dušku ve svou náruč zve;

když únava pak přivírá již víčka, muž opatrně do teplého lůžka svůj klade poklad – svého andělíčka – a kolébavkou volá spánku bůžka.

Spinkej, zlaté dítě, dcerko maličká, píseň konejší tě tvého tatíčka.

Snové, zlatí motýli, v letu staňte na chvíli, a kdo z vás teď křídla svěsí, děťátku kéž usedne si

lehce na víčka! Dušička již pílí z těla do ráje, s andílky tam chvíli

sobě pohraje. Hle, jak sladce usmívá tvářinka se zářivá! To se za andílky honí

po lučině, která voní, v smíchu chytá je. Tiše, ptáčku, tiše, zmlkni přece již,

ať nám ze snu říše Dušku nevzbudíš! Počkej jen, až zase zpět z ráje přijde na náš svět,

nevím, zdali tebe ona švitořením nepřekoná. Ztiš se, ptáčku, ztiš! Když usne, Svatoň zabaví se prací,

však jakmile se pohne na kolébce a s pláčem procitne, hned k ní se vrací, ji líbá, slova lichotná jí šepce – – – Čas míjel tak a v síních veselých

teď často zvonil malé Dušky smích, když najednou – – – – –