VZPOURA.

Jak stalo se to, nesnadno je říci, však stalo se: v tom klidném jindy státě, kde svorně žili páni, služebníci, ať chodil v hadrech ten a jiný v zlatě,

kde svorně všecky pracovaly ruce, – své hlavy pozdvihla saň revoluce. Tak náhle přišlo to, tak z nenadání, víc bouře z jara nepřekvapí ani.

A stala se věc neslýchaná dosud, že první k revoltě dal heslo – král! „Mám toho dost! Hrom v ten ať bije osud! Ten tyran chce, bych zadarmo mu hrál!

Však teď je konec! U své šedé brady já přisahám, že naposledy tady jsem účastnil se zdarma komedie; dřív nehnu rukou, dokud chlap ten gáže

mně nevyplatí!“ „ „Vivat král! Ať žije!“ “ svým sopránem teď zavřískalo páže. „ „Že hlasové nás všech tu byli marní, již naléhali na našeho správce,

teď nuceni jsme přikročiti k stávce; jsem s Jeho Veličenstvem solidární!“ „ „I já s tím souhlasím, co dělo páže,“ teď princezna se ozvala kdes v šeru;

„zda královskou lze mysliti si dceru, jež neměla by ani apanáže? Ach, za takové panstvo vroucí díky! Kde nabrati se drahých toalet,

těch broží, náušnic a různých tret, když nedostanu ani na špendlíky? Jen všimněte si toalety této! Ty hadry nosím teď už třetí léto;

však vypadají, jak by komínem je protáhl. Ne, dále nepečem!“ A nálada ta brzy hercům všem se sdělila. Touž v dívčím nevinném

jest odhodlanost zříti obličeji, jak v satanově tváři plné zloby, táž vášeň všem se vlila do útroby. Strýc Škrhola se stále hrozivěji

kol oháněl svou pádnou „břinkocetlí“, zle rytíř břinkal ostruhami svými, i Kašpárek, jenž jindy znal jen šprýmy, pln hněvu dupal, skákal, že až pletly

se kratičké mu nohy. Hrozná vřava! – Vtom ten, jenž všech těch hrozeb terčem byl, se pohnul prudce a – se probudil. Ach, kterak těžká byla jeho hlava!

Teď oči promnul si a vzpomínal. Šlo ztěžka to, však ponenáhlu přeci mu svítalo, až došel k jádru věci: Ta naděj, kterou dávno upínal

k produkci svého původního díla, ho nezklamala: nabitý měl sál; tož po divadle pak si „toho“ dal, že nestačila na to jeho síla

a v boji padl – mezi kulisami – – – Sem domyslil; než ještě strach měl jen, by nevyplnil se mu jeho sen. Když viděl však, jak pánové a dámy

tu zcela klidně vedle sebe visí a stejně ztrnulé jsou jejich rysy, šel zvolna k nim a hladě jejich líce, ať byl to čert či svůdná krasavice,

děl dobrácky: „Já mám vás všecky rád, a zapomenu-li se někdy snad, mně odpustíte, znám váš dobrý cit; vždyť za vás za všecky já musím pít!“