Před hospodou zastavili
kramáři se s křikem;
chudí koníci dva bílí
stojí před vozíkem.
Pohled na ně zabolí tě:
jsou jen kost a kůže,
že jim žebra každé dítě
spočítati může.
Stojí, jak by vzpomínali,
kterak se jim vedlo,
dokud ještě nosívali
na svém hřbetě sedlo...
Jednou za krásného rána
ubíhali k lesu;
jeden nesl svého pána,
druhý baronessu.
V lesním šeru v krátké době,
v nestřežené chvíli,
mladí lidé trochu k sobě
blíž se naklonili.
Kterak asi oba ruče
v zanícení zchladli,
když tu místo do náruče
s koně na zem spadli!
Koně, kteří navrátili
s prázdnými se sedly,
za trest podle noty zbili
a pak na trh vedli.
Těžce krutou ránu nesli,
jíž je ranil osud;
však těch plných panských jeslí
vzpomínají dosud.