Kraj celý písní jedinou
a pln je sladké vůně;
však srdce mé v tom jarním veselí
se bolestí mi svírá, tetelí
a hořem stůně.
Niv rodných vzdálen vzpomínám,
jak asi teď je doma, –
a nežli zvím, je zrak můj zamlžen
a vřelá modlitba, ač tichá jen,
mi chvěje rtoma.
Zřím v duchu malou zahrádku –
dva drahé rovy skrývá;
jsou bílým květem oba zaváty,
ten roní na ně blízké akáty,
v nichž ptáče zpívá.
Mé štěstí všecko pohřbeno
v těch rovů chladném lůně,
a proto klesá hlava má vždy níž
a proto srdce z bolesti své již
se nevystůně...