Mně věčný nářek měšťákův se hnusí,
že mnoho nudy na venkově zkusí.
Těch ubožáků, krátkozrakých lidí!
Můj aspoň zrak jen život všude vidí:
mně nevšední tu podívané skytá
luk koberec i cesta kamenitá,
strom, pod ovoce tíhou který klesá,
trs ostružin, jenž zbloudil na kraj lesa,
keř, pěnkavy jenž mladé v loktech hýčká,
krov, pod nímž hnízdo lepí vlaštovička,
i chudý bodlák, u cesty co stojí,
hmyz nesčetný, jenž ve vzduchu se rojí,
i pavouk, který v koutě přede hravě,
i kapka rosy, jež se třpytí v trávě.
Tak v knize přírody dí každý list;
kdo jinak mluví, neumí v ní číst! –