VIII.

Klidnou selanku teď mladí lidé žijí, zvláště zrakům dobré, milující Evy všecko vůkol v světle růžovém se jeví, pro ni celý svět jen dýše poesií,

po starostech sladkých, jež jim působilo bytu – útulného hnízda – zařízení, jako v ráji šťastných lidiček dvé žilo; trud a smutek u nich nikdy hostem není,

pokojíky vlídné, kuchyně i síňka, kudy otáčí se švarná hospodyňka, stále veselým se ozývají zpěvem. Unaven-li Svatoň nebo s malým hněvem

ze školy se vrátí, žínka starostlivá brzy zlověstné mu mráčky slíbá s čela. Ale přece Svatoň není šťasten zcela, mnohou – mnohou hořkost před svou Evou skrývá.

Bolí jej, co děje v posledním se čase ve veřejném našem životě; směr cizí, nezdravý a zhoubný všude ujímá se, víra v ideály víc a více mizí,

vlastenectví pak jen veteší je pouhou, nad níž přezrálí již duchem mladí páni rty své ohrnují v němém pohrdání. Celou onu dobu obrození dlouhou,

nadšení kdy muži, vzorně obětaví, všecky síly své i majetek svůj celý povznesení lidu v oběť přinášeli, nová generace na pranýř teď staví.

Svatoň není z těch, kdo před novými směry oči zavírají, uvítal proud, který v naše písemnictví vnesl snahu novou: život líčiti, jak skutečně se jeví;

však co nyní pravou poesií zovou! Mladých literátů polotemné zpěvy formou zhrdají – a myšlenek v nich není. Na to, našemu co lidu bylo svato,

národní co jaksi tvořilo mu jmění, jedovaté sliny metají a bláto. Moderní ta mládež na národním těle nejcitlivějších míst vždycky vyhledává,

na ně vrhne se a spáry do nich směle zatne šakalů jak lačných smečka dravá; hlásá nestoudně, že vše, čím chlubíme se v umění a vědě, v cizím vzrostlo lese,

sousedních že kmenů vzdělaných je prací, trhá prapor, pod nímž otcové kdys stáli, kácí lidu modly – jeho ideály, zlato bere mu a pozlátko mu vrací.

Kletba onomu, kdo děti nezkušené svedl na scestí a slepě v před je žene! Kam to spějeme? Tak často sama sebe ptá se Svatoň, v duši myšlenka se hrozná

plíží mu, že pozdě snad už národ pozná upíra, jenž z těla vřelou krev mu střebe. Roztrpčen tím zjevem, otravnými hesly, která beztrestné se vykřikují všude,

Svatoň v duchu sobě děsný obraz kreslí, jaký vlasti naší příští osud bude; vidí, svedený jak národ prostřed boje odhazuje zbraň a nepřátele svoje

vítá s jásotem; svůj rodný jazyk sladký, jímž je modlitbám jich učívaly matky, děti hanobí; již z nedávného času hranic nepoznáš, jež dělily dva kmeny:

slabší silnějšímu vzdal se bez zápasu, splynul s ním jak s řekou potok bezejmenný. Svatoň před děsnými těmi myšlenkami ochrany vždy hledal po Evině boku;

v chvílích takových, kdy spolu byli sami, myšlenky kdy téměř četli sobě v oku, rychle zapomínal na všecky své trudy; hovor jejich pak se vždycky ztočil záhy

na rodiště jejich – na ten koutek drahý, v duchu vraceli se k oněm místům, kudy v rozpuku své lásky rádi bloudívali: podél řeky šumné, nad níž strmé skály

ponořeny v dumy, rozsáhlého sadu po klikatých cestách, loukou vedle trati, která ohromnému podobá se hadu, po stezičce úzké, jež se v lesy tratí,

ale nejčastěji jejich mysl chvátá po travnaté mezi v ona pole zlatá, vstříc kde srdce jejich sobě zabušila... Takto ve vzpomínkách prožívají znova

lásky první chvíle, sladkého kdy slova trpká dissonance žití nerušila. A když prázdniny se zlaté přiblížily, s jakou radostí v Háj vraceli se milý,

v náruč těch, jichž krev jim probíhala tělo! Mladým manželům tak v nerušeném blahu minula dvě léta, od jejich se prahu štěstí nehnulo, jež tady zdomácnělo.

Jasné obloze se podobá jich žití, o níž myslíš, že se němůž’ zachmuřiti.