VII.

Častějšího potom stěhování slasti několikrát ještě zakusil muž mladý, v západní až naší české země části stal se učitelem; pevně doufal, tady

poslední že bude jeho působiště, klidnější že život nastane mu příště... Hájecký ty vlídný kostelíčku malý, dávno zdi tvé tolik lidí nevídaly,

jako se jich dnes tu hromadí a tísní! Žel jen, že jich zbožná nepřivedla touha poklonit se Bohu, oslavit jej písní! Kroky jejich vedla zvědavost sem pouhá:

Svatoň k oltáři dnes vede svoji Evu! Se sklopenou hlavou bledá dívka klečí, varhan neslyší ni velebného zpěvu, knězovy ni dlouhé blahopřejné řeči,

neví o pohledech družek v tuto chvíli nořících se v každý záhyb toalety, nemá tušení, jak starostlivé tety jazýčky dnes hbité zvlášť si nabrousily;

pro ni není světa jiného než v ráji, o němž po několik let už toužně snila, přes jehož teď práh krok první učinila. Jedna myšlenka jen duši plnila jí

v okamžiku tom: jest Svatoňovou ženou! Zdá se jí, že náhle nad ní na oltáři veseleji všichni andílci se tváří, k ní že sklánějí se s lící rozjasněnou

hlasně plesajíce: Již jsi jeho ženou! Bylo jí v té chvíli, jakoby si měla srdce mroucí slastí, nad niž není větší, tady před oltářem vytrhnouti z těla,

milenému muži, vedle ní jenž klečí, s jásotem je vložit v náruč otevřenou: Vezmi si je, vezmi, vždyť jsem tvojí ženou! Po přípitku když se posledním už hosté

rozešli a Svatoň láskou roztoužený kolem pasu mladé, zbožňované ženy ruku ovinul, zdá Evě se, že roste po mužové boku – náhle vidí zase,

šibalsky jak Mílek tamto usmívá se v koutě ložnice a zakrývá si líce – – Dnes má země o dva šťastné lidi více.