VI.

Vonné fialky se modrým okem dívá stráň, jak zima prchá skokem, příroda jak probírá se ze sna – Vesna je tu, krásná, smavá Vesna!

Půvabná ta děva krajem chodí, kam jen útlá nožka její kročí, bujarý se, nový život rodí, a jak dechne vrchu na úbočí,

rozkolébají se květné zvonky, sklánějí se skromné anemonky. Jaké jsou to, pane Bože, divy! Tam, kde včera ještě naposled

sever dýchal zkázu, sypal led, teplý jih dnes tančí dovádivý. V Svatoňově drahém rodném místě – v útulném a věčně klidném Háji –

jara příchodem je jako v ráji; v něm kdo žije, blaženým je jistě. Žel, i v tento ráj že had se vplížil! Eva prostřed jarní nádhery té

prolévala často slzy skryté, srdéčko bol neznámý jí tížil, s tváří nach a s víček plašil sen, Darmo stará matička se ptala,

co ji bolí, darmo přemítala, dceřin zrak proč bývá zarosen; tichý vzdech jen byl jí odpovědí, Netušila stará matička,

v pozdní době, sen kdy na víčka dávno jiným snesl se, že sedí Eva dosud ve svém pokojíčku, palčivých slz stopy v bledém líčku,

že vždy znovu osudná čte psaní, jimiž jakás „přítelkyně pravá“ poslední ji dobu zasypává. Každé jejich slovo těžce raní

útlou její duši nevinnou, každé z nich jed smrtonosný roní, který stále zvolna kane do ní. Čistou bytostí vždy Evinou

zalomcoval hnus a trpký žel, list když obdržela bezejmenný, psaný rukou neznámé jí ženy, Svatoňovu čest jenž urážel;

byla o tom pevně přesvědčena, neznámá co ona píše žena, smyšlenka že jest, lež mrzká jen, věřila, že Svatoň nevinen –

a přec často pochybností roje, nocí bezsenných, muk sterých zdroje, vznikaly jí v srdci rozteskněném. Hnusil se jí boj ten zákeřnický,

nejednou již chvěly nad plamenem. osudné se listy, ale vždycky v úkryt svůj se navracely znova. Nejednou též v listě pro Svatoně

chtěla vtělit bol svůj němý v slova, darmo však se pokoušela o ně; často ve větu již rozepsanou palčivé jen slzy za ně skanou.

Poslední však list, jejž z Javorníka poslala jí tajná přítelkyně, o Svatoňově tak hlásá vině, nezvratný že úmysl v ní vzniká;

zvědět pravdu, byť ji zahubila! „Nevěřte!“ – to slova listu byla. „V sličném těle velmi často bije zrádné srdce, tvrdé, bezcitné;

klnu zrádci, avšak líto mi je zrazené, když pozdě procitne. Ubohá! Snad důkazy mít chcete o nevěře svého snoubence?

Vizte mne! I mne již do věnce obětí svých bídák onen vplete. Nic mu svato; pouto čisté lásky, ruměn studu dívky nevinné,

samým Bohem posvěcené svazky, vytoužené blaho rodinné – vše mu hříčkou, kterou pro zábavu rozbit, zkazit mní se býti v právu.

Probůh, jenom slabou nebuďte, z ňader jej i z hlavy zapuďte!“ – Svatoňovi, který dosud neví o mukách své zbožňované Evy,

není lépe; od osudné chvíle v domě soudcově již jako dřív není ke všem lidem důveřiv, často svěsí hlavu zasmušile,

bolí ho, že oklamán byl ženou, hrou a slzou její naučenou. Často v duchu dělá výčitky si, pohledem že každým, kterým kdysi

utkvěl na postavě ženy oné, hřešil proti Evě bezúhonné. Ani příchod jara úsměvného nezaplašil chmur těch z mysli jeho;

bez cíle se toulá po okolí Javorníka, prochází se v poli, ví však sotva, co se kolem děje; neslyší, co mladé listí šeptá,

nedbá ani; do prachu-li zdeptá mravence, jenž přes cestu mu spěje; a když z dumy probudí jej časem skřivan svojí písní jásavou,

s kterou se mu vznáší nad hlavou, ne již jako ji údy slunným jasem, slzou pouze oko blankytné v úsměvu mu bolném zasvitne.

Houslím jeho mrtvý klid teď kyne, a když přece zpěvných strun se dotkne, ne již zpěv, z nich žaloba teď plyne, která srdce ostrým mečem protkne.

Svatoň sobě všímal lidí málo, ale paní, u které byl v bytě, nosila mu zprávy svědomitě o všem, co se kolem něho dálo.

A když posléz na domluvu taky zbystřil svoje nevšímavé zraky, proměny se zhrozil, kterou spatřil: nejeden, kdo dříve s ním se bratřil,

vyhne se mu nyní na potkání, dívky před ním klopí zrak a paní s úsměškem naň netajeným hledí. Svatoň v duchu ptá se zas a zas,

příčinou co náhlé změny as, ale marně hledá odpovědí. Konečně ji našel. Za večera, když se jeho pokoj víc a víc

do vlídného nořil pološera, ve dveřích se zjevil – Evin strýc. Po výměně pozdravil ten krátce pověděl, co v Javorník jej vede;

vyprávěl, jak Evy líčko bledé nápadným, už dávno bylo matce, kterak dlouho pátrala pak darmo po neznámé smutku příčině,

z hloubi stonů soudíc jedině, přetěžké že asi jeho jarmo, až přec našla původ jeho jistý: překvapilať jednou pozdě v noci.

svoji dceru čtoucí jakés listy; Eva hned je chtěla skrýt, však mocí matka jí je vyrvala a z nich zvěděla, proč Evě víc a více

hlavička se kloní, vadnou líce, zvonivý proč její ztichl smích; čeho se v nich dočetla, ať též Svatoň zví a poctivě ať vyzná,

pravda-li jich obsahem či lež. – Domluviv ta krátká slova řízná, svazek listů podal Svatoňovi. Příchozího rozrušen ten slovy

chopil se jich, sotva že však jen nahlédl v ně, stanul ohromen; z psacího pak stolku vyňal hbitě malý lístek, soudcova jímž žena

pozvala jej kdys, – a okamžitě jeho domněnka je potvrzena: není pochyby – i tyto lživé dopisy jsou psány dojista

rukou oné ženy podlé, mstivé; ejhle, šlechetná to její msta za zhrzenou lásku! – V Svatoňově hrudi stále přibývalo hněvu;

co tu nízkosti je v každém slově! Kterak asi ubohou to Evu bolelo, když mrzké lži ty četla! Ó, by mohl větru perutmi

zaletět k ní, do čiré by tmy těžkých pochyb vmetl paprsk světla! Nyní teprv rozumí té zlobě úsměšků, jež v poslední jej době

stíhaly, ať kročil kamkoli; otrávivši bídácká ta žena Evin klid, i ve svém okolí dobrého jej zbaviti chce jména.

Svatoň chvílemi jak šílený v spravedlivém hněvu sobě vedl: vlasy rval si s hlavy, hned zas zvedl pěsti zaťaté a do stěny

zběsile bil jimi ze všech sil, ke vchodu hned hnal se rozzuřeně, aby soudcově se pomstil ženě, vlastní rukou by ji zardousil,

hned se zase ode dveří vracel, jako opilý se zapotácel, na lože pak v hořkém pláči klesl... Evin strýc hned potom druhý den

radostnou zvěst neteři své nesl, miláček že její nevinen. V hloubi duše Svatoň roztrpčený odumřel vší lidské společnosti;

celým světem jsou mu čtyři stěny pokojíka, který v sobě hostí nejdražší mu poklad – hojně knih, přítelkyň těch vzácných, nevšedních,

přetvářky jež neznají a klamu. Okolím byv zrazen k sobě samu vrátil se, v svém nitru hledal sebe. A v ten jeho pokojíček těsný

brzy po příchodě sličné Vesny padl jasný paprsk, úsměv nebe: navštívila Musa jej a vřele na horkém ho políbila čele.

Za psacím teď stolkem v pozdní chvíle sedal Svatoň s rozjařenou lící sám a sám, jen lampa v jeho díle byla mu vždy tichou společnicí.

Však ne – nebyl sám; vždyť viděl v duchu svět, jejž právě tvořil, plný ruchu, a tak často, na papír když bílý zachycoval myšlenek svých příval,

s osobami těmi hovoříval, v dramatě jež jeho působily. V době těchto tvůrčích okamžiků všedního jsa světa vzdálen křiku,

obklopen jen hrdinů svých sborem, mladý muž byl nejšťastnějším tvorem. Pod rukou mu dílo rostlo divem, a než luzný máj se na přírodu

usmál – slzu ještě v oku snivém –, dospělo již k poslednímu bodu. Společností známějšího jména, v Javorník jež právě zavítala,

Svatoňova práce uvedena na jeviště. Zvědavou se stala většina zas obecenstva, které Thalie v své kobky láká šeré.

V obecenstvě, které shromáždilo nejnovější Svatoňovo dílo, napjetí se za okamžik malý proměnilo v úžas neskonalý.

Osoby, hle, jež se pohybují na scéně, jež trpí, zradu kují, jejichž slovy, posuňky a činy básník řeší otázky si dané,

nejsou lidí pouhými jen stíny, fantasie plody rozehrané, – ne – to vesměs naši dobří známí, povahy i mravní trpaslíci,

lidé, kteří všude na ulici každý den se potkávají s námi, Kdo by neznal záletné té ženy, líčenou jež důvěrností svojí

nástrahy všem mladým mužům strojí?! Vedle její manžel podváděný, chtící vždy, co přáním jeho paní, loutka, která smích i lítost budí, –

prstem možno ukázati na ni. A ten hejsek s prázdnou hlavou, hrudí, ale s kapsou zlatem hlaholící, které zdědil po lichváři strýci

a jímž v každém sporu porazí tě – v Javorníku zná jej každé dítě! – Jedni smáli se, zlost měli jiní, a když v posled opona se snesla,

slyšet bylo zcela různá hesla, potlesk se i sykot ozval síní. Druhý den se všude mluvilo jen o dramatě Svatoňově novém,

ten je chválil, ten byl nespokojen, brzy strany tvořily se, slovem: stojaté se jindy vody zdejší rozčeřily bouří nejhroznější.

K paní soudcově prý záhy z rána musil lékař, neboť od té doby, z divadla co přišla uplakána, stále na ni přicházely mdloby – – –

Blesky, jež se křížily den celý, brzy po té na Svatoně sjely: došlo ho sem za několik dní vybídnutí cestou úřední,

po jiném by ohlédl se místě. Čí to dílo, Svatoň věděl jistě, tušilť, soudcova že mstivá žena, jeho dramatem jsouc uražena,

muže přinutí, svým aby slovem odklidil, co v cestě jí teď stálo. Mladý muž byl zarmoucen tím málo, vždyť tu dávno rozžhaveným kovem

pod nohama půda pálila ho; proto také, naposled když šel z Javorníka, nezajal ho žel, hruď mu spíše naplnilo blaho – – –