Denně z okna na Velíše témě
hledívám a denně zdává se mi,
že se – stařec – více krčí k zemi.
Velíši, což tebe líto je mně!
Vidíš, brachu, jak se časy mění!
Pánům na hrobech, již vládli kraji,
dávno již – ach, dávno větry hrají.
Těch však – věř! – mi ani líto není
jako toho, s tvé že staré hlavy
koruna se ztrácí víc a více,
že ji roztloukají na silnice,
v prach kde „panské“ rozšlapou ji krávy.