Zřím dosud v tvém tě, Velehrade, svátku.
Těch barev jásavých, kam zrak jen hledne!
Běl rukávů a žhavá červeň šátků –
to makové je pole nepřehledné,
že maně člověk vzpomíná si,
jak blažené to byly časy,
kdy jako chlapec, noře
se v pestrých květů moře,
pil zrakem hltavým ty steré krásy.
A v druhu mém ta touha zrodila se:
jak před léty v roj květů, beze strachu
teď v pestré davy žen se vnořit zase
a květy trhati... Stůj, starý brachu,
a rozhlédni se! Hle, jak točí
se s úsměškem děv sličných očí,
kde cylindr tvůj svítí!
Ten úsměv jejich dí ti,
že připadáš jim jako – panský kočí.