Šohajové statní v malebném svém kroji,
všichni od slunéčka v líci zahnědlí,
poutníků dav zbožných s hudbou přivedli,
každý chválil Boha jiném na nástroji.
A když poutníčkové zašli do kostela,
hudba opačným se dala směrem zcela:
do hospody, která první stála v cestě.
Jako očarován za nimi jsem šel.
Spustili hned skočnou. Ale běda! žel!
marně bavlnku já hledám v svojí vestě.
Rozhlížím se kolem – a můj úžas roste:
za stolem tam vidím dva jen starce prosté,
bezzubá již ústa pootvírajíce
na šumaře hledí s vlídným úsměvem,
a čím statečněji v zanícení svém
šohajové troubí, tím víc na sklenice
oni troubí též a přes tu chvíli oba
tleskají si v dlaně statně, ze vší síly.
Vysvětlení brzká přinesla mi doba:
jako tetřevi ti dobří muži byli.