V šero koutu chrámového skryt
dobrácký jsem pozoroval lid,
u zpovědnic jak se starobylých tísní;
a tu zvláštní upoutal mne zjev,
do tváří mi všecka vběhla krev
nad tím, co tu páší zpovědníci přísní.
Viděl jsem, jak po zpovědi té
dívky, květy sotva rozvité,
vedle zralých žen i těch, jež dávno zvadly,
za pokání kolem oltáře
po kolenou lezly, na tváře
padaly a stříbro do pokladny kladly.
Ne, ne – nelze hledět na to dál!
Pryč s těch míst, kde na rty se mi dral
výkřik hlasitý, jejž potlačil jsem stěží:
Lide, vstaň a jařmo potupné
s šíje svrhni, jež ti na ni pne
hrstka bezcitných a tobě cizích kněží!
Vstaň a od proroků falešných
odvrať se, již po straně jen smích
z tebe tropí si, jak tebe zotročili!
Slovům lásky otevři svou hruď,
pamětliv pak toho vždycky buď,
k svému obrazu že Bůh tě stvořil milý!