Modrý les už leží v stínu,
za hory jde slunko spat,
polehoučku na krajinu
lahodný se snáší chlad,
ve přírodě věčně krásné
život zvolna slábne, hasne...
V míru svatém kraj si hoví,
chvílemi jen ozve se
malé ptáče v blízkém křoví,
sova houkne po lese –
a zas ticho... V takém klidu
kdo by tušil lidskou bídu? –