Svědku zašlé lepší doby,
opuštěn tu stojíš v kraji,
ne však chud a bez ozdoby;
bohatství tak mnohých věků
v šerých jizbách tvých se tají,
dech že vázne ve člověku,
na poklady když se dívá
bez ladu tu nakupené;
někdy upomínka tklivá
do očí ti slzy vžene,
jindy jako pro úlevu
pěsti svíráš v svatém hněvu...
Ve velké jsem stanul síni,
hlučné kdys, však mrtvé nyní.
Se stěn hledí z rámů tmavých
hradní páni v plné zbroji,
naproti nim v pestrém kroji
řada paní usměvavých.
Po stropě a v koutech visí
meče, oštěpy a dýky,
jimiž rytířové kdysi
rozráželi vrahů šiky.
Dlouho stojím v zadumání –
myšlenka se v duši plíží:
jak by se as mladí páni,
hradu noví dědicové,
v cizině již kdesi hýří,
v těsném fráčku mody nové
prohýbali pod krunýři,
pod velikých mečů tíží;
vždyť už pro bičík jen malý
sotva stačí jejich svaly...